Cestování, výlety, turistika – Cestomila

„Lidé zde jakoby nebyli lidmi, ale roboty ze vzdáleného temného světa, kde nikdo ani nepromluvil“ (Philip Short v knize Pol Pot, dějiny zlého snu).

Koncem pleistocénu vymíraly trpasličí formy slonů na všech velkých středomořských ostrovech. Jen na ostrůvku Tilos v Egejském moři přežili sloni až do holocénu. V jeskyni Charkadio našli vědci důkazy, že zde sloni vymřeli přibližně před 6 000 lety.

Jihoturecké pobřeží je poseté antickými sloupy, rozvalinami divadel, starověkými hrobkami, obelisky, křesťanskými bazilikami. K nejkrásnějším příkladům antické architektury patří dvě významná lýkijská města – Xanthos a Letoon, jejichž pozůstatky byly zapsány na seznam chráněných památek UNESCO.

Na seznam světového dědictví UNESCO se Cinque Terre dostaly díky svým terasovitým políčkám na skalách nad mořem. Býval to chudý kraj, především v dobách, kdy tomuto pobřeží vládli arabští piráti usazení v Marseille. Časy se ale změnily – přišli turisté.

Na samotném jihu Toskánska, daleko od turistických tras a valících se davů, se na skále ze sopečného tufu tyčí neprávem opomíjené město nazývané Malý Jeruzalém. Na mapách ho najdete pod jménem Pitigliano a jeho historie je úzce spjata s početnou židovskou komunitou.

Procházím se po okraji kráteru Rano Kau, dávno vyhaslého vulkánu, jehož stěna je zároveň tři sta metrů vysokým mořským útesem. Na dně sopky se zrcadlí sladkovodní jezero, na druhé straně se zpěněné vody neskutečně modrého Pacifiku rozbíjejí o pobřežní skaliska. Jen něco přes kilometr jižním směrem se z moře vypíná skála Kao Kao a za ní ostrůvky Motu Iti a Motu Nui. A dál jen nekonečný oceán, tisíce kilometrů na všechny světové strany.

„Hola, amigo, marijuana?“ Ohlédnu se za hlasem. Asi pětadvacetiletý mladík se širokým úsměvem a bohatým tetováním se kolem mě prohání na koni a nabízí svou oblíbenou cigaretu. Neměl jsem zájem o marihuanu, ale ten kůň… Ne, nejsem někde v Kolumbii, ale na nejodlehlejším obydleném místě naší planety – Velikonočním ostrově, který jeho obyvatelé nazývají Rapa Nui.

V parku u zámku na vsetínském Horním náměstí jsem si zkontroloval, zda jsem přibalil valašsko-český slovník a vyrazil na svatý Hostýn, jedno z nejvýznamnějších poutních míst na Moravě. Jako správný český Honza mám v batohu dostatek frgálu, místní speciality, koláče pečeného buď z tvarohu, nebo ze sušených hrušek. Cesta, dlouhá asi čtyři desítky kilometrů, vede přes Hostýnské vrchy, kde – na rozdíl od minulosti – horní chlapci (zbojníci) již nehrozí ani pocestným (k nimž jsem se počítal já) ani vrchnosti.

Píše se rok 1537 a papež Pavel III. rozvažuje co s králem Jindřichem VIII., který se proti jeho vůli oženil s Annou Boleynovou a vyhlásil nezávislost anglické církve. Pavel III. se ve svém rozjímání posílí doušky vína z Montepulciana a nakonec na Anglii uvalí církevní klatbu.

Indie se podobá bohu Šivovi, bohu nespočetného množství podob a tváří. Šiva je ztělesněním všeho živého, ničitelem i spasitelem. Šiva je asketou pohrouženým do nejhlubší meditace, zároveň je – uctívaný ve formě falického symbolu – přeplněný neukojitelnou sexuální náruživostí. Takovou cítím i Indii. Každičkou hodinu a každičký kilometr odlišnou, pro cizince nepřístupnou a nepochopitelnou.

„Král francouzský kynul nejvybranějším rytířům dvora svého, aby se ozbrojili. Anšovant z Belle byl sražen, družina českého rytíře zmocnila se koně jeho, ne lépe dařilo se Brunetovi, rytíři z Normandie, i on padl do prachu“. Ne, není to vyprávění z francouzských šarvátek, jsme na autobusové zastávce v Zakšíně a ukazatel nás informuje, že do Úštěka je to přes 24 kilometrů po žluté, přes vyhlídku Čap, Martinské skály a zříceninu hradu Helfenburk.

Na konci 15. století přistály v jižní Indii, v dnešním státě Kerala, první evropské lodě. Vasco da Gama přivezl dary, nad kterými se prý místní vládce společně s arabskými obchodníky rozverně zasmáli. Smích je ale brzy přešel, příště přijeli Portugalci s děly a celý Indický oceán od Mombasy po indické pobřeží ovládli během necelých dvou desítek let. Arabský obchodní monopol a zvyšování cen koření padly. Hřebíček, pepř, skořice nebo muškátový oříšek se na portugalských lodích valily do Evropy.

Jambo, jambo, křičeli na nás tmaví kluci hned, jak jsme vystoupili z átéerka společnosti Zanair, na jehož palubě jsme z Dar es Salaamu doletěli na ostrovy koření – Zanzibar. Jedno z míst, která jsou synonymem pro exotiku, tyrkysové moře a korály, kokosové palmy, koření. A trh s otroky. Vždyť právě na obchodování s černými nešťastníky byla v minulých staletích zanzibarská ekonomika závislá.

Již v 9. století dal potomek galicijských konvertitů k islámu Ibn Marwan postavit na granitovém masivu uprostřed pohoří Sao Mamede opevněné sídlo. Říkávalo se mu Ammaia Ibn Marwana, protože v dávné minulosti zde v okolí stávalo římské město Ammaia. Odtud je již jen krůček k dnešnímu jménu – Marvao.

Moulay Idriss má výjimečnou polohu pod vrcholky pohoří Zerhoun. Bílé a okrové zdi domů kontrastují s tmavou barvou hor v pozadí. Městečko je obklopeno háji olivovníků, pastvinami plných ovcí a koz a jen několik kilometrů jsou vzdáleny ruiny římského Volubilis. Uprostřed města jsou zdálky viditelné zelené střechy mešity, která je zasvěcena nejsvatějšímu muži marockých dějin.

Ztrácíme se s novým kamarádem Abdullem v medíně uprostřed Fezu, bývalé marocké metropoli a jednoho z nejorientál­nějších severoafrických měst. První, co mě napadne po vstupu do medíny je – chaos, na evropské poměry naprostý chaos. Ale funguje to tu tak nejméně tisíc let.

Maroko bývá nazýváno Bránou Afriky. Ale z opačné strany, z jihu, je pro celou Afriku Maroko bránou do Evropy. A že tomu tak skutečně je, španělští imigrační by k tomu jistě měli co říct. Ale nějakých 2000 let zpět časem, v dobách římského impéria, již severní oblasti Maroka Evropou byly. Vyprávět by mohlo římské město – Volubilis.

Z malé země uprostřed Evropy má člověk díky zpravodajství občas pocit, že Izrael je neustále uprostřed válek a atentátů. Stačí ale pár kroků večerním Jeruzalémem a návštěvník pozná pulzující život optimistických lidí plných humoru, kterým každodenní bolesti nevypálily viditelná znamení. Není divu, že nedávno zesnulý izraelský spisovatel českého původu Viktor Fischl napsal v jedné své povídce o Jeruzalému: „V tomhle městě se každý tak trochu vznáší. Je potřeba ho trošku stáhnout aby rozeznal rozdíl mezi snem a skutečností.“

Mrtvé moře – člověk si v něm připadá trochu jako ve světě zázraků, neboť se udrží na vodní hladině. Pohodlně si lehne na záda, rozevře knížku a relaxuje. A až dostane chuť vrátit se na břeh, natře se černým lepkavým bahnem a cítí se jako znovuzrozený.

Tataři! Tento výkřik naháněl od začátku 13. století hrůzu nejen Evropanům. Já jsem se tentokrát vydal po stopách Tatarů, kteří naopak Evropu pomáhali chránit. Procházím kolem honosné hrobky s půlměsícem, všude kolem březový les. Jsem na muslimském hřbitově a z fotografií na hrobech se na mě dívají tváře nebožtíků. Tváře usměvavých mongolských očí. Nenahánějí hrůzu jako jejich bojovní předci, kteří se před staletími přehnali tímto krajem. Jména Sulejman, Ali, Aladin spíše připomínají pohádku o Tisíci a jedné noci.