články

Dvě a půl tisíciletí historie řecké, keltské, římské a křesťanské, dvě stovky obrazů namalovaných Vincentem van Goghem, katedrála, kde byl korunován králem Karel IV., býčí zápasy po francouzsku, barvité legendy o bojích proti Saracénům, řeka Rhôna, v níž i ve 21. století nacházejí potápěči antické sochy, Alyscamps, jedna z nejproslulejších nekropolí světa, Kristův monogram ve znaku. Vítejte v městečku rozzářeném jižním francouzským sluncem – Arles.

Postávám před skalickým městským úřadem na náměstí Slobody a fotím kostel svatého Michala. Hlas za mými zády, patřící pánovi v obleku, který právě vyšel ze dveří úřadu, se ptá, z kterých jsem novin. Na můj dotaz, na základě čeho usuzuje, že jsem „z novin“, se mi dostalo odpovědi: „kdo jiný by tady fotil“. A to v roce 2009 vyhrála Skalica anketu o nejkrásnější město Slovenska a v posledních dvou letech se umístila na čtvrtém místě.

Uluru, posvátná skála australských domorodců, se více a více vzdaluje turistice. Cenově dostupné motely a kempy zmizely již dávno, před dvěma lety vybudované vyhlídkové centrum postavili pro pozorování východu slunce na naprosto nevhodném místě, stále přísnější restrikce platí pro fotografování a doba, kdy bude definitivně zakázán výstup, se zdá být blízko.

PhDr. Zuzana Kříhová je íránistka se specializací na perský jazyk a literaturu. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví o íránských ženách i mužích, o hidžábu uctívaném i zatracovaném, o nemravně oděných chodkyních, perském smyslu pro humor i o iránském „přeháfezování“.

Riquewihr je nejvyhlášenější vinařskou vesničkou Alsaska a je zařazen do seznamu nejkrásnějších vesnic Francie (Les Plus Beaux Villages de France). Reklamní texty tvrdí, že v uličkách Riquewihru se vrátíte do 16. století a že zde vinice vlastnil i filozof Voltaire.

„Kdo spatří Karlovy Vary, uvidí divy, jak z nitra Země bohatě prýští horké vody. Tu i tam obklopují hory strmými skalisky město, jímž protéká řeka Teplá“, tak popisoval český humanista Zachariáš Theobald město založené Karlem IV. Šlapeme do těch výšek, do těch strmých skal za okouzlujícími výhledy na lázeňské domy, v nichž bydleli Goethe, Beethoven, Chopin, objevitel Troje Schliemann a také císaři, šáhové a králové.

Červené pískovcové skály vysoké sto metrů, žhavé slunce, vysušené keře. Kings Canyon není vhodné místo pro život, přesto v téhle pustině překvapí létající barevní ptáci, množství květů a osvěžující jezírko ke koupání.

Berkovský vrch, 480 metrů n. m., dominanta kraje severovýchodně od Dubé. Až nahoře, na zalesněném kopci, stojí ruiny hradu Starý Berštejn. Je podzimní den, slunce zalévá kopec i pohádkový les pod ním a spadané listí vybízí k ulehnutí do nejbarevnějších pe­řin.

Jedete-li po Highway 93, která protíná kanadské Skalisté hory od hranice s USA až po Jasper, zastavte se u vodopádů Athabasca. Nejsou to nejvyšší vodopády Skalistých hor, ale jsou nejdivočejší. Ledovcové vody řeky Athabasca, mračné a nasupené, si prorazily cestu bariérou křemencových skal, a když se nad nimi rozkročí barevná duha, zažijete jednu z nejkrásnějších scenérií nezkrotné kanadské přírody.

Myra patřila mezi šest hlavních měst tzv. Lýkijské ligy. Z jejího přístavu vyplouvaly lodě do Říma i do Egypta, navštívil ji římský císař Hadrián, píše se o ní v Bibli. Dávno tomu, dnes leží archeologický areál s úchvatnými skalními hroby významných lýkijských občanů i římským divadlem na kraji ospalého městečka Demre, známého skleníky a rajčaty. A sv. Mikulášem.

Prof. RNDr. Vojtěch Novotný CSc., vede již více než deset let výzkumnou biologickou stanici na Papui-Nové Guineji a své poznatky z největšího tropického ostrova popsal v knize esejů „Papuánské (polo)pravdy“. V rozhovoru pro www.cestomila.cz návštěvu Papui-Nové Guineji (PNG) bez váhání doporučuje.

Nedaleko Évory stojí devadesát pět megalitů, snad zasvěcených kultu slunce. Toto menhirové pole se jmenuje Cromeleque dos Almendres a prý se mu poeticky říká „kopec kamenných amfor“. Vytvořil ho lid zemědělců a pastevců v dávném neolitu před sedmi tisíci lety.

Osmnáct kilometrů pláží, akvárium s bílými kytovci, čínské zahrady v duchu taoistické víry, čínské lékárny, kde dostanete prášky z drcených parohů, indiánské totemy vysoké až osm metrů, domek kam jezdil mladý J. Hendrix za babičkou, kajaky na mořských vlnách, mrakodrapy, hory a medvědi za humny. Jedním slovem – Vancouver.

Přemýšlíte kam na dovolenou? Unavuje vás neustálé nicnedělání na pláži, otravné diskotéky pro turisty a stereotypní popíjení sangrie na hotelové terase? Chcete zažít dobrodružství plné adrenalinu, nespoutané divočiny a vůně exotických krajů? Pak se vydejte na dovolenou do Tanzanie! Do krajiny přímo nabité životem, sluneční energií a vzrušujícím nebezpečím! Do místa, které by se dalo nazvat perlou střední Afriky…

Byl jednou jeden rytíř, který se zavázal Bohu účastí na křížové výpravě do Svaté země. Ten rytíř se jmenoval Hroznata a patřil k nejpřednějším v českých zemích, vždyť sám král Přemysl Otakar I. ho nazýval přítelem. Bůh ale nevedl Hroznatovy kroky až do Jeruzaléma, nýbrž do Říma, kde Hroznata přislíbil papeži Celestýnovi III., že na svých statcích založí premonstrátský klášter. Svůj slib dodržel a klášter premonstrátů Teplá se stal na stovky a stovky let duchovním a kulturním centrem regionu.

Historie kraje kolem Évory je prastará a sahá zpět tisíce a tisíce let, o čemž svědčí megalitické památky Cromeleque dos Almendres, Anta do Zambujeiro nebo Anta Capela de São Brissos. Nicméně, není prokázáno, že by na území dnešní Évory stála osada před příchodem Římanů. Ti zde vybudovali vojenskou základnu, z níž později vyrostlo město, kterému dali na počest Julia Caesara jméno Ebora Liberalistas Ju­lia.

František Lízna, za komunistického režimu politický vězeň, jezuita, kněz… a také poutník. Na svých pěších cestách – dle vlastních slov – propojil Západ a Východ, neboť došel z příbramské Svaté Hory až do Santiaga de Compostela a také z ukrajinsko-polsko-slovenského pomezí na mys Chersones na Krymu. A putoval také na jih do Sieny a Říma, o této cestě je jeho zatím poslední kniha. Biskup Václav Malý mi o něm říkal, že je: „poutníkem v tom nejautentičtějším slova smyslu“. O svých cestách i o sobě vypráví František Lízna v rozhovoru pro www.cestomila.cz.

Přijel jsem k Pont du Gard za uplynulých dvacet let třikrát a troufám si tvrdit, že nejúchvatnější to bylo po vodě. Kilometry na kánoi po proudu řeky a pak jsem skočil z lodě a vykoupal se v čistých modrých vodách pod římským stavitelským zázrakem. Úřady sice kvůli čistotě vody občas koupání zakazují, ale málokdo měnící se pravidla dodržuje. Byla to nepochybně koupání, na něž se nezapomíná.

„Hle, Sintra, toť překrásný ráj, pravé bludiště vrcholků a roklí“, tak vzdychal nad letním sídlem portugalských králů romantický básník lord Byron ve svém díle Childe Haroldova pouť. První hrad zde postavili v 8. nebo 9. století Maurové, z jejich rozkošnického orientálního umění však po válečných vřavách zůstaly jen trosky. Přesto, když padá večer, užíváme si z romanticky restaurovaných hradeb Castelo dos Mouros okouzlující západ slunce.

Jaké bylo Maroko v roce 1966? Malý obrázek si můžete udělat z fotografií Mirky Baštové. Marocký venkov těch časů popisuje ve své povídce Rybář Muhammad Ibráhím Bú-Allú. Jak název napovídá, je o rybáři –„z dřevěných bot mu čouhají prsty“ a učí amerického turistu chytat ryby. Na Američanův dotaz, jaká je jeho adresa, v rozpacích vykřikl: „Tam…moře…Maro­ko“.