články

Křišťálově průzračné moře temně modré barvy lemované písečnými plážemi i skalnatými útesy, pohoří Strandža ukrývající pohanské svatyně, báječná kuchyně za velmi příjemné ceny, ubytování na západoevropské úrovni, milí a usměvaví lidé a ještě mnohem víc. Možná to zní jako reklamní text z katalogu cestovní kanceláře, ale takové dojmy jsem si koncem července z jižního Bulharska odvážela.

Stovky aut tuniských pašeráků nafty mě dělily od vstupu do Libye. Všichni mě s úsměvem pouštěli dopředu, až jsem se dostal k prvnímu libyjskému celníkovi několik set metrů od hlavní budovy. Z celého srdce mě přivítal ve své zemi, welcome, sir, welcome. Z těch prvních slov jsem měl dobrý pocit, zkušenost mi napovídala, že jaké bude přivítání celníka, tak příjemní budou i místní lidé.

Koho by napadlo, že pouhých 5 km od pláží Primorska, se na pahorku kdesi v lesích skrývá nefalšovaná pohanská thrácká svatyně. Dnes už se skrývat nemusí, nicméně ukrytá před zraky „smrtelníků“ byla tato jedinečná památka na dávnou civilizaci až do roku 2003. Nachází se totiž v oblasti, kde si bývalý komunistický vůdce Bulharska Todor Živkov nechal zbudovat lovecký areál a veřejnost sem až na výjimky z řad prominentů neměla přístup.

Ján Ičo studoval vietnamský jazyk a kulturu v Praze a Hanoji. V současnosti pracuje na Ústavu dálného východu FF UK. V rozhovoru pro www.cestomila.cz se dušuje, že vykáním Vietnamcovi na tržnici můžete hodně získat.

Jen jedinkrát v roce se život v mongolském hlavním městě zastaví tak, jako druhý týden v červenci, kdy se koná tradiční festival Naadam. Diváci po dva dny s napětím sledují klání v mongolském zápase, lukostřelbě a jízdě na koních. Většina obchodů a služeb nefunguje, vždyť kdo by si Naadam nechal uniknout?

Když se mlhy pod Děčínským Sněžníkem rozplynou, bývá odtud jeden z nejúžasnějších výhledů v Čechách. Na stolové hory v Německu, Českosaské Švýcarsko, hřebeny Krušných hor, Lužické hory a prý dokonce až na Ještěd, Milešovku a Hazmburk. Nám byl onen výhled zapovězen, chuchvalce mlhy se přelévaly v údolích pod Děčínským Sněžníkem celé odpoledne. A vytvořily atmosféru pravých amazonských stolových hor, odříznutých od světa, jako z tajemného příběhu Arthura C. Doylea.

Pačamama, Pačamama, volala na mě ta indiánská duše. Pro Indiány na bolívijském Altiplanu je Pachamama Matkou Země, pradávným zdrojem života a jejich ochráncem. Indiáni prodávají její symboly, podobizny a také obětiny, což jsou obvykle sladkosti, kousek lamího masa, květiny, kukuřice, svíčka, to vše úhledně upravené a zabalené v bělostném papíru. A tak se to vhodí do ohně a dívá se do plamenů a prosí Matku Zemi o ochranu v těchto nehostinných horských podmínkách.

„Kutná Hora se svým okolím stala se zásluhou turistiky českým Norimberkem, anebo lépe řečeno českými Athénami. Jako vzdělaný cizinec koří se před nedostihlou krásou byť i zříceného Parthenona, tak zvláště pro svou vlast upřímně zanícený Čech sklání šíji svou, stoje před nesmrtelnými výtvory umělecké práce, kterými podnes hrdě honosí se Kutná Hora.“

Igor Brezovar projel na svém motocyklu celý svět, ale nejvíce ho okouzlila Afrika. Světadíl protikladů, drsný i nádherný. První africké zkušenosti sbíral na arabském severu, na silnicích Alžírska, Tuniska, Libye a Egypta. Druhou zkušeností byla cesta z Maroka přes pouště a pralesy až do Kamerunu v rovníkové Africe. Na třetí výpravě projel po měsících dřiny východní Afrikou z Egypta až na jih do Kapského města.

Obyvatelé portugalského Alenteja jsou prý známí svou rozvážností a pomalostí. A s pravou alentejskou rozvážností kroutila hlavou jedna prodavačka na autobusovém nádraží v Evoře nad mou žádostí o lístek do Monsarazu. Nic nejede. Ani zítra. Jedině do Reguengos de Monsaraz a pak si poraď, jak umíš, cizinče.

Asi málokoho překvapí, že součástí vietnamské kuchyně je vše, co leze, chodí, plave či létá. Ochutnat můžete žáby, škeble, kraby, psy, hmyzí larvy, krysy a také hady. Čtvrť Le Mat na předměstí Hanoje je proslulá hadími specialitami – mezi živými hady si vyberete toho svého a pak již popíjíte hadí krev a vychutnáváte syrové tlukoucí srdce.

72 věží se prý původně tyčilo nad kamennými domy San Gimignana. Když se člověk dívá na městečko dnes, stěží si to dovede představit. Pouhých sedm tisíc obyvatel, domek na domku, kam se ty věže, vysoké až 50 metrů, vecpaly, kdo ví. Zůstalo jich jen čtrnáct, přesto siluetu San Gimignana nezaměníte s žádnou jinou. Stovky a stovky let starý toskánský Manhattan.

Lago di Tovel leží ve výšce 1178 metrů v zapadlém koutě národního parku Adamello-Brenta. Ty vody jsou temně modré jako egyptské noci – tak popisoval jezero před sto lety Douglas Freshfield, prezident londýnské Královské geografické společnosti a londýnského Alpského klubu. A v té temné modři se odráží rozeklané štíty masívu Brenta.

„Památná jest hradní kaple, r. 1812 poněkud opravená; malby freskové na stěnách jejích jsou velecennou památkou českého umění XV. i XVI. století. Věž zvaná „Markomanka“ jest velepamátná silnými zdmi; s ploché její střechy rozvíjí se před námi poutavý obraz, ač obzor jest neveliký. Pod námi spojují se proudy Vltavy a Otavy v tok jeden pod kolmými stěnami skalními, porostlými zasmušilou zelení borů a jedlí. V hradě jest hajný, u něhož lze dostati pivo, sýr a chléb, jen z nouze nocleh.“

Kráčet ve stopách Albrechta Dürera by znamenalo projít půl Evropy. Následovat ho na studijních a pracovních cestách do Benátek, Colmaru i Brugg. A prohlédnout si jeho obrazy mj. v berlínském Staatliche museen, v galerii Uffizi ve Florencii, v pařížském Louvru nebo v mnichovské Alte Pinakothek. Ale nejblíže budete Dürerovi v Norimberku, kde se narodil, pracoval a kde je pochován na Johannisfriedhof.

Ze Znojma na vinici Šobes vede nejhezčí turistická stezka v NP Podyjí. Vyhlídky ze skal do nekonečné zeleně kaňonu a na meandry Dyje, poté sestup k jejím vodám a osvěžení uchozených nohou a na závěr stánek na vinici Šobes, kde bylo rušno a kde jsme neodolali místnímu Rulandskému šedému.

Přečetl jsem si tato slova na webových stránkách města Brumov-Bylnice, a… kdo by odolal takovému pozvání na moravsko-slovenské pomezí, do jižního Valašska, do Bílých Karpat, do hlubokých lesů i na louky plné orchidejí, mezi bohyně nahlížející do dějů budoucích i zbojníky tančící šavlové tance.

Chorvatské městečko Posedarje poblíž Zadaru se stalo naším východiskem k nejdůležitějším místům natáčení kultovní filmové série Mayovek. Natáčelo se pochopitelně na mnoha dalších místech, ale právě zde se do vnitřního moře u městečka Novigrad vlévá řeka Zrmanja, legendární Rio Pecos, na jejíž vodách svedli Old Shatterhand a Inču-Čuna svůj zápas v prvním dílu filmové trilogie Vinnetou.

Říká se téhle řecké skále „Gibraltar východu“ a vskutku vypadá jako menší bratříček britské hory. Zdá se neobyvatelná ta strmá výspa Peloponésu, ale i tam nahoře bývala lidská hnízda – pevnost, cisterny a kostely stovky metrů nad indigovým mořem. V 60. letech minulého století zde prodávali polorozpadlé domy, staletí rozežírané slaným mořským vzduchem, v přepočtu asi za dnešních 80 eur. Dnes stojí statisíce.

V úrodném kraji v podhůří Bílých Karpat se odedávna daří vínu a práce ve vinohradech a vinobraní určují rytmus života místních obyvatel. Jen kousek na východ od Veselí nad Moravou leží obec Blatnice pod sv. Antonínkem, v níž doslova vyzývá k posezení ve sklípku a ochutnání vína jedna z nejmalebnějších vinařských sklepních uliček Slovácka.