články

V rozžhaveném Saigonu si kupujeme výlet do delty Matky řek – Mekongu. Naším průvodcem je mladý kluk obstojně mluvící anglicky. Představuje se jako Mr. Lovely, prý mu tak říkávala maminka, když byl malý. No, opravdu je to jeden z nejpohlednějších Vietnamců, co jsem viděla. Autobusem míříme na jih do města My Tho asi 100 km od Saigonu, východiska do delty Mekongu.

„Jeruzalém včetně jeho nesčetných tichých, turisty nevyhledávaných koutů, je nádherný a povznášející. Ale každý kousek země má své kouzlo“, vypráví o Izraeli ředitel Židovského muzea v Praze Leo Pavlát v rozhovoru pro www.cestomila.cz.

Prozpěvovali jsme si písně cimbálovky Strážničan, když jsme z karpatských kopců a luk nad Radějovem scházeli do Strážnice, města proslaveného slováckým folklórem. Nemuseli jsme se dívat do mapy, stačilo se rozhlédnout a bylo jasné, že tady již není Moravská Kopanice, ale Slovácko. Vlevo vinice, vpravo vinice.

„Antarktida je kouzelná, ale mě nejvíce oslovuje lidský faktor – Antarktida je kontinent, kde ještě nevystřelil člověk na člověka“ říká v rozhovoru pro www.cestomila.cz Jaroslav Pavlíček, polárník a zakladatel antarktické stanice Eco-Nelson. Vypráví o Antarktidě, programech, které podstupují dobrovolníci na ostrově Nelson, turistickém boomu, který ohrožuje mrazivý kontinent i o Karlu Krylovi.

Turecký rybář se tváří zavile, z jeho vrásčité tváře nelze vyčíst, zda nás smete příští vlna rozpoutaná Poseidónovým trojzubcem, nebo máme ještě nějakou naději na návrat do klidných vod přístavu. Na můj vkus se nad potopeným starověkým městem Simena, které zde před osmnácti stoletími smetlo zemětřesení, kymácíme přespříliš. Pokud nás nějaká vlna převrhne, porušíme navíc turecké zákony, neboť se zde nesmí plavat a potápět, ani vylézat přímo z vody po starověkých schodech.

Na chatě Waihohonu v národním parku Tongariro pro nás její maorský správce Anthony připravil večerní welcoming ceremony. Scénář odpovídal tradiční ceremonii, která provází návštěvu maorských vesnic. Náčelník přivítá hosty proslovem a písní. Řada je pak na hostující straně a jejím vůdci, aby poděkoval za pohostinnost a přivítal se s hostiteli.

„Kapela vyhrávala a tancujúce veselé páry zaplňovaly celú terasu. Pri prestávkach sa rečnilo a poslucháčstvo s napnutou pozornosťou počúvalo nadšené a oduševňujúce reči. Ženičky naše staraly sa pri týchto výletoch dostatočne o chutné koláče a pečene, aby sa nikto nemusel ponosovať na hlad. Stolom bola zem, po ktorej prestreté obrusy množstvo potravín nosily, a každý si bral, čo sa mu ľúbilo.“

Kjóto se původně jmenovalo Heian-Kjó, což znamená „město klidu a míru“. Založil jej v roce 794 císař Kammu a podle jména města se nazývá i období Heian, jehož císaři vládli do roku 1185 (vystřídalo se jich přes tři desítky). Kjóto je kulturní centrum Japonska, nachází se zde prý na 1600 buddhistických a 400 šintoistických svatyní. Díky své historii a památkám bylo ušetřeno i jinak nekompromisního amerického bombardování za 2. světové války. Díky tomu přežily ve starých kjótských čtvrtích dřevěné městské domy zvané „mačija“.

Vraclav leží asi pět kilometrů západně od Vysokého Mýta. Tahle malá vesnice hrála krvavou roli v dějinách Přemyslovců, v dobách, kdy „kolkolem široširé lesy, prales, zvěře hojnost, medvědi, vlci se proháněli“ zde byli na příkaz knížete Svatopluka povražděni přítomní Vršovci.

Vejce prý spolehlivě zvyšují hladinu cholesterolu a tím ohrožují zdraví. Existují však vejce, která prodlužují život o sedm let. Ta vejce vaří v Great Boiling Valley – pod tímto anglickým jménem se skrývá japonské údolí Owakudani s horkými prameny a vulkanickou aktivitou.

Vydali jsme se z náměstí v Bechyni po žluté značce směrem na jih po proudu Lužnice. Po několika kilometrech se do Lužnice vlévá potok. Jmenuje se Židova strouha a o jeho jméně koluje několik pověstí. Ale i kdyby jeho jméno bylo docela obyčejné, tak jako jména stovek jiných potoků, kaňon, kterým protéká, zůstává rájem nejen na krátké procházky, ale i pro milovníky přenocování v přírodě. A pro jejich psy.

„Člověk nemůže procestovat celý svět, aniž by za to nezaplatil odpovídající dávkou povrchnosti a zjednodušování“, vysvětluje v rozhovoru pro www.cestomila.cz hudebník Jan Burian, který vydal mj. poetické průvodce Islandem, Portugalskem a Chile.

„Dokud neuvidíš Nikko, nepoznal si, co je krásné“ – říká jedno staré japonské přísloví. Ve starobylém Nikku se Japonci obracejí ke své ztracené minulosti, v Nikku ožívají nepokořitelní samurajové.

Historik doc. PhDr. Jan Klíma napsal pro Nakladatelství Lidové noviny Dějiny Portugalska, Dějiny Brazílie, Dějiny Angoly a Dějiny Mosambiku. Díky jazykovým znalostem a zkušenostem z lusofonní Afriky je tím nejpovolanějším na povídání o minulosti, současnosti i budoucnosti Angoly a Mosambiku.

„Máte možnost navštívit jen tu pozlacenou část Barmy, kterou vám chce vojenský režim ukázat“ říká ředitelka Burma Center Prague Sabe Amthor Soe v rozhovoru pro www.cestomila.cz. Vypráví o turistice v Barmě, barmském venkovu, starém královském městě Pugan, o pomoci pronásledovaným barmským menšinám a násilí vládnoucí vojenské junty.

Bylo by fascinující proplouvat kanály starého města šogúnů, ale Edo nenávratně zmizelo v dávných časech. Místo něj je zde velkolepé Tokio. Takové, jaké je popsal v knize „Skrytý řád – Tokio v průběhu 20. století“ architekt J. Ašihara, který se sám na modernizaci válkou zničeného města podílel. Ašihara srovnával jakýsi vnitřní skrytý, těžko zachytitelný a od minulosti odpoutaný řád japonského velkoměsta se starším řádem Paříže, výrazně viditelnějším, ale omezujícím, zastaralým a zkostnatělým. Na druhé straně viděl tokijský řád jako tvořivý a progresivní, otevřený postmoderní době.

Neprostupné prahvozdy plné borovice blatky, v nichž leží kmeny přes další spadané stromy, které se již nikdy znovu nevztyčí k životadárnému slunci a modrým oblakům a zůstanou v temných zákoutích rašelinou zčernalé vody. Jak snadné zbloudit v nekonečné síti borůvčí, bažinatého, vodou prostoupeného mechu, v tom bludišti pochmurných stínů uprostřed močálů. Jsou to pohádkové lesy. Nebo snad lesy pohádek?

Naše první dojmy z Vietnamu? Šílené dusno, neskutečný provoz na ulicích a spousta chuťových lákadel vyzývajících k ochutnání. Z hanojského letiště se dostáváme do centra městským autobusem, jehož jízdné je proti ostatním možnostem přepravy vysloveně legrační – v přepočtu kolem tří korun za hodinovou jízdu. Letištní zastávku autobusu ale není snadné najít, zastavuje na neznačeném místě pod mostem.

Víno pěstovali v Toskánsku již Etruskové a to je velký let časem zpět. Díky této tradici vyrostly v Toskánsku početné generace vinařských mistrů. Patří k nim i rodina Contucciů z pitoreskního kamenného městečka Montepulciano. Andrea Contucci, vinař od kolébky, vypráví v rozhovoru pro www.cestomila.cz o předlouhé historii své rodiny, svazku s Florencií a především o proslaveném Vinu Nobile.

Brazilci říkají – a možná tomu i věří – že Bůh je Brazilec (Deus é Brasileiro). Obyvatelé Rio de Janeira, nazývaní Cariocas, ono přísloví upřesňují – Bůh je z Ria (Deus é carioca). Že jsou to rouhačská tvrzení je každému jasné. Dokud… nevyjede lanovkou na horu Pão de Açúcar v moři před městem a nerozhlédne se kolem.