články - Afrika

V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví Václav Marhoul o poušti, vrací se v myšlenkách k filmu Tobruk, natáčenému v Tunisku, povídá o Libyi, burkách, politice, ale i oblíbených českých řekách a o předloze svého příštího filmu.

Lesotho je romantická projížďka na koních, do barevných dek zahalení přívětiví domorodci a hory a hory a hory. Lesotho je sice africká země, ale na cestu je rozhodně nutné si přibalit teplé prádlo. Jak již bylo řečeno, Lesotho jsou hory a hory a hory. Vysoké hory. Však je Lesotho nazýváno Horské království nebo Africké Švýcarsko.

Dvě holky si zabalily do báglů stan, teplé spacáky, kulichy, bundy, rukavice a vyrazily do Afriky na rovník. Na Mount Kenya, druhou nejvyšší horu černého kontinentu, jejíž vrchol Batian se tyčí do výšky 5 199 metrů. Batian je ale přístupný jen horolezcům, my vystoupily na vrchol Lenana, kterému do pěti tisíc metrů patnáct chybí.

Letiště v Johannesburgu je podobné těm v evropských metropolích a připadáme si takřka jako doma, i když z korálků vyrobená skulptura Nelsona Mandely v nadživotní velikosti vyvolává jisté pochybnosti. Ovšem cílové letiště v Livingstone v Zambii, s jediným dopravním letadlem na ploše, a to naším společnosti South African, budí spíše dojem venkovského nádraží.

Botswana je na africké poměry stabilní a bohatý stát. Podle statistik má dokonce menší míru korupce než Česká republika. Kromě diamantů je hlavním bohatstvím Botswany její příroda, kterou již přes padesát let důsledně chrání, a pro milovníka zvířat je tak malým rájem na Zemi. O tom se přesvědčujeme, když na dlouhých 400 kilometrů odbočujeme na nezpevněné cesty a projíždíme branou do Národního parku Chobe.

Jakýmsi předkrmem v seznamování s Kamerunem bylo setkání se zdejšími úředníky na letišti v hlavním městě Yaoundé. Při kontrole pasu a očkovacího průkazu (očkování proti žluté zimnici je povinné) jsem měl poprvé – a tušil jsem, že nikoli naposled – pocit, že jsem nikdo. Skutečný nikdo s malým n. Zdejší byrokrat se prostě umí na obyčejného neúřednického človíčka podívat, umí ho přehlížet, nechat stát ve frontě, prohledat mu tašky a ptát se na každou volovinu.

Od dob, kdy Livingstone, Stanley, Caillié i Čech Holub postupně představovali světu černý kontinent, uteklo mnoho času. V kamerunském Foumbanu přesto dodnes vládne stejná sultánská dynastie, jako v Holubových dobách. A dokonce ještě mnohem déle. Vždyť první sultán Nchare Yén žil v době, kdy Rusko bylo ještě Zlatou hordou, a Nový svět znali z Evropanů jen Vikingové.

Mým cílem byl Ring Road, 367 km dlouhý okruh v horách západního Kamerunu v anglofonní provincii North-west u nigerijských hranic. Prašná a neuvěřitelně rozbitá cesta, sjízdná pouze v suchém období a s terénním vozem s pohonem na všechna čtyři kola, nebývá častým dostaveníčkem turistů.

Další zastávkou na Ring Road bylo po 70 kilometrech z městečka Nkambe a více než pěti hodinách jízdy, v hlubokém kráteru ležící jezero Nyos. V roce 1986 z něj v nočním tichu unikly jedovaté plyny – směs sirovodíku a kysličníku uhličitého. Okolní krajina byla ráno pokryta mrtvolami skotu, psů a dalších zvířat a ve vesnicích zemřely dva tisíce lidí.

„V Bafutu záleží na jediném člověku, a to je fon. Jestli si ho dokážete naklonit, obyvatelstvo vám bude pomáhat ze všech sil, tam platí, co řekne on. Je to náramně rozverný stařík a určitě si ho nejlíp získáte, když dokážete, že umíte pít,“ radil spisovateli Geraldu Durrellovi před cestou do Kamerunu místní komisař. Tato slova platí nejen v Bafutu, ale v celém západním Kamerunu i na začátku 21. století.

Již Karel Čapek napsal: „abychom poznali daleké země, musíme je projíst a propít, a čím jsou vzdálenější, tím víc se toho musí sníst a vypít“. Terasa v restauraci La Marseillaise, přestože nepatřila k těm přímo na mořském břehu, v nichž lze poslouchat večerní šum vln, byla nepochybně jedním z rájů zdejší gastronomie. La Marseillaise byla oázou chutí – neuvěřitelně ostrá drcená paprika v oleji, hořčicové omáčky, krokodýlí, antilopí i dikobrazí maso, francouzské víno, irské pivo.

Jambo, jambo, křičeli na nás tmaví kluci hned, jak jsme vystoupili z átéerka společnosti Zanair, na jehož palubě jsme z Dar es Salaamu doletěli na ostrovy koření – Zanzibar. Jedno z míst, která jsou synonymem pro exotiku, tyrkysové moře a korály, kokosové palmy, koření. A trh s otroky. Vždyť právě na obchodování s černými nešťastníky byla v minulých staletích zanzibarská ekonomika závislá.

Moulay Idriss má výjimečnou polohu pod vrcholky pohoří Zerhoun. Bílé a okrové zdi domů kontrastují s tmavou barvou hor v pozadí. Městečko je obklopeno háji olivovníků, pastvinami plných ovcí a koz a jen několik kilometrů jsou vzdáleny ruiny římského Volubilis. Uprostřed města jsou zdálky viditelné zelené střechy mešity, která je zasvěcena nejsvatějšímu muži marockých dějin.

Ztrácíme se s novým kamarádem Abdullem v medíně uprostřed Fezu, bývalé marocké metropoli a jednoho z nejorientál­nějších severoafrických měst. První, co mě napadne po vstupu do medíny je – chaos, na evropské poměry naprostý chaos. Ale funguje to tu tak nejméně tisíc let.

Maroko bývá nazýváno Bránou Afriky. Ale z opačné strany, z jihu, je pro celou Afriku Maroko bránou do Evropy. A že tomu tak skutečně je, španělští imigrační by k tomu jistě měli co říct. Ale nějakých 2000 let zpět časem, v dobách římského impéria, již severní oblasti Maroka Evropou byly. Vyprávět by mohlo římské město – Volubilis.