články - Evropa

Z Atén jezdí autobusy k mysu Sounion z autobusového terminálu Mavromateon – oranžové KTEL Attikis. Jízdní řád lze najít na internetu, jezdí po celý den, obvykle každou hodinu. Autobusy vyrážejí ze stanice před terminálem, je tedy lepší se místních zeptat na přesné místo odjezdu. Cesta trvá nejméně 90 minut, v případě ucpaných aténských ulic se může protáhnout ke dvěma hodinám. Sounion je poslední zastávkou (přímo pod chrámem), ze stejného místa autobusy vyjíždějí zpět. Lístek stojí na jednu cestu za osobu 6,9 €

Ze západní části NP Aigüestortes i Estany de Sant Maurici to není na nejvyšší horu Pyrenejí Pico de Aneto (3404 m. n. m.) nijak daleko. Od Refugi de la Restanca, k níž se sestupuje od Port de Caldes, je to po červené značce až na vrchol asi 32 kilometrů, jen se musí nejprve sestoupit do údolí, kterým vede silnice do Vielhy, a poté opět nahoru.

Z chaty Sabodero vede Carros de Foc do průsmyku pod Tuc Gran de Sendrosa (2703 m. n. m.) a dále směrem ke třetí chatě od jezera Sant Maurici – Refugi de Colomèrs na břehu Lac Major de Colomèrs v nadmořské výšce 2135 metrů. Nebe najednou zakryly mraky, viditelnost mizivá, déšť ovšem žádný. Netrvalo to dlouho, za průsmykem vládlo slunce. Úplně nahoře bránil v cestě sněhový převis, nezbývalo, než ho obejít po svahu Sendrosy. Cestou nahoru a poté dolů nejen sníh a skály, ale i spousta květů a svišťů.

Od Refugi d´Amitges směrem k Refugi de Saboredo se po Carros de Foc stoupá k průsmyku pod Tuc de Ratera (2861 m. n. m.) a téměř celá trasa byla ve druhé polovině června pod sněhem. Žádná výrazně vyšlapaná cesta, jen nějaké stopy těch, kteří vyrazili časněji před námi. Traverz pod Pic de Saboredo, dosahujícího nadmořské výšky 2829 metrů (v průsmyku jsme jen o pár set metrů níže), znepříjemňovali kamzíci, zpod jejich nohou odletělo několik kamenů a prosvištěly dolů kolem nás.

Jezera bývají okouzlující, u jezer člověk rád spočine, oddá se odpočinku a nechá k sobě promlouvat tichou vodní hladinu. K jezerům to lidi odjakživa přitahuje. A pokud jsou jezera osvěžením při náročných horských túrách, jako je tomu v národním parku Aigüestortes i Estany de Sant Maurici, tím lépe. Je jich tam na dvě stovky a dělají z tohoto jediného katalánského národního parku nejkrásnější kout Pyrenejí.

Když se nad Alpami jižně od Salzburgu rozsvítí letní slunce, na pastvinách nahoře v horách se otevřou desítky certifikovaných salaší, v nichž se žije jako za našich babiček a dědů. Majitelé brzy ráno vstanou, podojí krávy, a poté nabídnout svým hostům před horskou túrou ke snídani vlastní máslo a sýr (obojí s originální pečetí), taktéž domácí špek a doma pečený chléb.

Útulné alpské městečko Hüttschlag v podhůří národního parku Vysoké Taury nás přivítalo po rakousku. Před vstupem do vyšších pater hor jsme na krátkou seznamovačku s okolím a blízkým Ötzlsee vyrazili s Thomasem, který se v chladných vodách jezera koupával jako kluk každodenně. Cestou jsme pomalu míjeli ohradu se stádem jelenů a najednou vidíme dřevěné lavičky v potoce.

Nejstarší památky římského fóra pocházejí z nejdávnějších časů římského království, z 8. a 7. stol. př. n. l. Forum Romanum je výlet hluboko do římské historie, za prvními kroky města, jehož původ – jak popisuje Livius – je v hořící Tróji. V každém, kdo do těch úchvatných ruin vstoupí, se probouzejí představy, jaký byl ten Řím, když po jeho dlažbě chodili Gaius Julius Caesar, Seneca nebo Vergilius. A ještě dávněji král Tarquinius Superbus.

Od železniční stanice Kubova Huť je to nahoru na Boubín přibližně 4 kilometry po modré značce, výškový rozdíl je zanedbatelných 367 metrů, to člověk ani nepozná. Podél cesty zamlžený zasněžený les, jehož popadané stromy navozují dojem známého Boubínského pralesa, ovšem ten je kus dále na jižním svahu Boubína. Výhled z dřevěné boubínské rozhledny je okouzlující, panorama Šumavy, Plechý, Třístoličník, Boubínský prales. A někde tam dole ve skalách se prý ukrývají boubínští rytíři.

Vesnice Évora Monte je vzdálená 30 kilometrů severovýchodním směrem od Évory, jakoby ztracená uprostřed Alenteja. Už zdaleka je ze silnice vidět hrad dominující svým postavením na kopci širokému okolí. Zdi hradu zdobí uzly dynastie Braganzů, jeden ze symbolů jejich moci. Z věže hradu je úchvatný výhled dolů na bílou vesničku schovanou v hradbách a… Alentejo. Tam, kde v minulosti bránily hrad (či pevnost) dělostřelecké baterie, se turisté kochají krajinou Alenteja, na první pohled až vyprahlou, bez čerstvé zeleně, zvláště na konci léta. Ne každého krajina Alenteja osloví, má ovšem své kouzlo a řád.

Netuším, jak vypadala portugalská Fátima před rokem 1917, pravděpodobně o existenci obyčejné vesnice se dvěma tisíci obyvateli věděl málokdo i v samotném Portugalsku. Současná Fátima má ovšem daleko do idylické staré vesničky, naopak, Fátima je spíše místem komerčního nevkusu. Jakmile věřící opustí posvátný areál a vkročí do ulic města, hotel vedle hotelu, obchod se suvenýry s náboženskou tématikou vedle obchodu se suvenýry s náboženskou tématikou. Panna Maria všech velikostí a z mnoha materiálů, Ježíš Kristus všech velikostí a z mnoha materiálů, sem tam restaurace a wellness.

Obidos byl po dlouhá staletí královským svatebním darem. A královny své městečko milovaly, nepochybně též díky jejich péči je i ve 21. století Obidos plný malebných a romantických zákoutí. Pouze poněkud přeplněných. Nejkrásnější pohled na Obidos je z jeho více než kilometr dlouhých hradeb. Nuže, vzhůru na hradby Obidosu.

Vila Viçosa je nejelegantnějším městečkem tzv. portugalského mramorového trojúhelníku. Mramor v jejích ulicích potkáváme na každém kroku. Pro místní je běžným materiálem, z něhož jsou i lavičky na centrálním Praça da República. Vila Viçosa se honosí přezdívkou Princesa do Alentejo, což jistě není nutné překládat.

Klášter Alcobaça patří k nejkrásnějším dílům portugalské historie a byl v roce 2007 zařazen mezi tzv. 7 portugalských zázraků. Alcobaça byla jedním z prvních klášterů cisterciáckého řádu v Portugalsku, byla založena v roce 1153 na paměť dobytí Santarému prvním portugalským králem Afonsem Henriquesem. V posledních staletích je známá nejslavnější portugalskou kuchyní a nejdramatičtějším portugalským příběhem o lásce a pomstě.

Co lze stihnout za jeden šedivý podzimní den v Berlíně? V několika světoznámých muzeích se vrátit časem zpět o tisíce až stovky milionů let. V Pergamonském muzeu uvidíte mj. proslulou babylonskou Ištařinu bránu a trhovou bránu z Milétu, v Egyptském muzeu neméně známou bustu královny Nefertiti a v Muzeu přírodní historie jedinou kostru Tyrannosaura rexe stále vystavenou v Evropě. Jmenuje se Tristan Otto.

Snad nejhezčím místem, kde zvolit v Coimbře ubytování, je malé náměstí, které téměř celé zaplňuje katedrála – Sé Velha. Co nezaplňuje katedrála, zabírají auta. A přes ta početná auta je to půvabné místo s úžasnou atmosférou. Jako bychom spali uprostřed portugalské historie. Té dávné i té novější 20. století. Asi se mi ještě nikdy tak nelíbil pohled na zaparkovaná auta, která navíc berou domácím i cizím to málo prostoru.

Conímbriga je nejlépe zachovaným římským městem v dnešním Portugalsku a její ozdobou je nebývalé množství barevných podlahových mozaik. Podle velikosti amfiteátru se odhaduje, že Conímbriga měla více než 10 tisíc obyvatel. Ti nejbohatší stavěli domy jako Casa dos Repuxos – Dům fontán, v jehož peristylu se zachovala originální vodní infrastruktura, v současnosti se její restaurované fontány rozehrají po vhození mince 50 centů. Fontány ve vodní zahradě jsou obklopeny mozaikami, kromě geometrických vzorů představují i lovecké či mytologické scény.

Kdo vyhledává pláž, na níž se pobaví u baru s tisícem přátel, kde se téměř nelze posadit, protože všude někdo sedí a není kam, bude zklamán. Praia São Jacinto taková není, je intimní, voní oceánem, tady člověk neříká nic a v tichu se odevzdá divoké přírodě a její nezkrotné kráse. Ovšem tichá pláž São Jacinto není, bouřící oceán je hlučný a promlouvá k člověku svou děsivou silou.

Aveiro je zdánlivě přímořské město, vlastně člověka ani nenapadne, že není u moře, ale „pouze“ na řece, která se o kus dále vlévá do oceánu vzdáleného téměř devět kilometrů. Voda je vládkyní Aveira, ovšem nepředstavujme si, že Aveiro je protkané kanály, nejsou to Benátky. Kanály jsou vlastně pouze čtyři v centru města – Canal Central, Canal das Piramides, Canal de S. Roque a Canal de Cojo. A plují po nich půvabně barevně pomalované loďky zvané moliceiros.

Značená trasa PR3 mezi Marvãem a Castelem de Vide je nejpřitažlivější stezkou v Serra de São Mamede. Dvě vesnice dodnes spojuje stará středověká cesta vydlážděná nepravidelnými kameny. Stojíte-li na věži hradu v Marvãu, vidíte v dálce na kopci bílé domky Castela de Vide, a asi každého napadne, že by to mohl být fajn výlet.