články - Evropa

Odkud pochází jméno Klatovy? Prý od jakéhosi Klata, mocného velmože. Pokud je to pravda, musel to být pořádný chlapík, když po něm město královské pojmenovali. Ale strčme Klata rovnou do říše pohádek a legend. A tak zbývají další dvě verze: „Klaty“ bývaly včelí úly nebo pařezy, které zbyly po šumavských lesích, když se nově založené město rozrůstalo. Nejpravděpodobnější je poslední verze: protože ves Klatov stála na výhodném místě na cestě do Bavorska, král Přemysl Otakar II. zde kolem roku 1260 založil královské město. Ves se stala jeho součástí a město dostalo název Klatovy.

V zimních měsících je zámek v Jindřichově Hradci uzavřen, na prohlídku je nutné počkat do začátku dubna. A tak zbývá více času na poznání hradeckých domů a ulic. Při toulkách uličkami a náměstími Jindřichova Hradce mě vedla kniha „Jindřichův Hradec – pod střechami domů“, v níž jsem si pročítal nejen architektonické popisy jednotlivých domů, ale především poutavě podanou historii, přibližující bývalé obyvatele i krámky či dílny, žijící v jejich krásných zdech. Ta historie není nudná, naopak, přenášela mě hlouběji časem a přibližovala život měšťanů, obchodníků, vojáků, diplomatů i prostých lidí. Bylo zábavné číst si historky o obyvatelích města právě před domy, v nichž se odehrály.

Tento článek nebude pouze vyprávět o krásách Dolního Štýrska (Štajerska), ale poradí s praktickou otázkou – kde se ubytovat. Nápověda – místní moderní a barevné hostely překvapí a potěší. Nejen peněženku – v zemi, kde je ubytování obvykle nečekaně drahé – ale také mladou duši, hostely mají svou historii, jsou moderní, barevné, čisté, mají spoustu výhod včetně zapůjčení kol v ceně a řídí je pozitivně naladění lidé (alespoň jsem je takové potkal). Slovinské hostely jsou místem setkání mladých a kultury. Tak jsem je poznal, rozhodně to nejsou nějaké levné, sešlé a napůl ztracené podniky.

V roce 1333 udělil král Jan Lucemburský Německému Brodu právo várečné, jímž se majitelům domů uvnitř hradeb povolovalo vařit pivo. Pivo se ve městě, které nese v současnosti jméno svého nejslavnějšího občana, vaří dodnes a havlíčkobrodský pivovar je pokračovatelem jedné z nejstarších tradic v republice – majiteli se po pádu komunistického režimu stali potomci původních právovárečníků, jak napovídá název Měšťanský pivovar Havlíčkův Brod a. s. A jak pojmenovat havlíčkobrodské pivo? Rebel, jak jinak ve městě, v němž žil Karel Havlíček Borovský a kde se narodil i Pavel Landovský.

Právo vařit pivo ve svých vlastních domech obdrželi freistadtští občané už v roce 1363 od vévody Rudolfa IV. (jeho manželkou byla Kateřina Lucemburská, dcera Karla IV. a Blanky z Valois) a týkalo se každého, kdo vlastnil dům uvnitř freistadtských hradeb. Historie současného pivovaru se začala psát koncem roku 1770, kdy se majitelé domů dohodli s obcí na zakoupení pozemku za hradbami pro stavbu nového pivovaru. Aby ochránili svá práva, spojili se majitelé 149 domů do společnosti „Braucommune in Freistadt“. Práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy jsou platné dodnes, což je ve světě globalizace až neuvěřitelné. Společnost je považována za poslední svého druhu v Evropě.

Auto necháváme na parkovišti pod Bukovcem a vyrážíme směr osada Jizerka a tradiční cestou dále na Smrk, nejvyšší horu Jizerských hor (na české straně). Počasí napovídá, že jsme si na výlet opět nevybrali ten nejsprávnější den. Doufáme, že se mlha rozptýlí a Jizerky ze Smrku uvidíme. Nerozptýlila. A tak jsme se místo výhledy bavili historkami o proslulém pytlákovi Hennrichovi, kancléři prezidenta Masaryka Šámalovi i německém romantickém básníkovi Körnerovi. Se všemi se na Smrku a pod Smrkem setkáte.

V průvodci Lonely Planet jsem se dočetl, že region Štajerska (Dolní Štýrsko) se netěší u ostatních Slovinců zrovna velké přízni (rozuměj – cestovatelské). Místní obyvatele si prý dobírají tím, že je nazývají venkovskými balíky. Já jsem se mezi „venkovské balíky“ vypravil. Ochutnat jejich skvělá vína a za tajemnou atmosférou nejstaršího kartuziánského kláštera mimo Francii a Itálii, který byl založen téměř 200 let předtím, než kartuziáni dorazili do českých zemí.

Doc. PhDr. Ladislav Hladký, CSc. je vědeckým pracovníkem Historického ústavu Akademie věd ČR se zaměřením na dějiny jihoslovanských a dalších balkánských národů, zejména v 19. a 20. století a historii česko-jihoslovanských vztahů. Je jedním z autorů publikace Dějiny Slovinska, kterou vydalo Nakladatelství Lidové noviny a autorem publikace Slovinsko vydané nakladatelstvím Libri. V rozhovoru pro www.cestomila.cz se Ladislav Hladký rozpovídal o cestování Slovinskem, „národní“ hoře Triglav, slovinském Jeruzalemu, o blízkosti Čechů a Slovinců, kteří kdysi žili v jednom státě, známém masopustu Kurentovanje a také o historii a kultuře Slovinska.

Velenje je mladé a moderní město píše se v průvodcích a reklamních letácích, které mají do Titova města přilákat turisty. Ano, Titova města – Velenje se do roku 1990 jmenovalo Titovo Velenje a vřelý vztah ke komunistickému vládci bývalé Jugoslávie dosvědčuje největší socha Tita na světě na hlavním náměstí, které se jmenuje – Titovo (Titov trg). Město postavily tisíce a tisíce dobrovolníků na zelené louce. Říkají mu „Město v parku“ nebo „Socialistický zázrak“. Ideální město ideálního socialistického řádu. Vítejte v socialistickém skanzenu.

Symbolem města Ptuj je Orfeův památník stojící před městskou věží na náměstí Slovenski Trg. Mramorový sloup s reliéfy je vysoký pět metrů a je nejznámější a nejviditelnější připomínkou na římskou minulost Ptuje. Hlavním motivem zobrazeným na sloupu je příběh proslulého hudebníka a pěvce Orfea, jehož překrásná hra a tklivý zpěv dojaly i vládce podsvětí, který mu dokonce vydal milovanou ženu Eurydiku (zemřela po uštknutí hadem), ale, jak známo, vše dopadlo smutně… V současném Ptuji je naopak veselo, zvláště na Kurentovanje.

Ráno v Celje, to znamená „zajtrk prvakov“, jak říkají Slovinci, neboli po česku „snídaně šampionů“. Jednoduše – burek. Ve Slovinsku je burek populární snídaní (či svačinou), přestože není národním jídlem a specialitou, tedy není vysloveně „local“. Burek býval populární už za Osmanské říše a je dodnes nejen v Turecku, ale i v Bosně, Srbsku, Makedonii a leckde jinde, kam turecká noha v minulých staletích vkročila. Snídaně šampionů proto, že burek je dost kalorický a dodává tělu spoustu energie a síly, takže ze mne přes den bude jakási varianta Pepka námořníka.

Vyšebrodský klášter se v loňském roce „hodil do gala“ na 1. zemskou příhraniční výstavu jižní Čechy – Horní Rakousko. Díky výstavě byly vytvořeny podmínky pro bezpečné vystavení proslulého Závišova kříže, který je stavěn na roveň korunovačních klenotů a v němž je dle legend uschován i úlomek z kříže, na kterém byl ukřižován Ježíš Kristus. Během mé loňské návštěvy – ještě před výstavou – byl Závišův kříž uschován v trezoru a při prohlídkách se ukazovala pouze obyčejná maketa. Nuže, vzhůru opět do Vyššího Brodu za křížem zvaným Závišův.

Mlha se jen pomalu rozestupovala a před Sněžnými jámami (Śnieżne Kotły) jsem si připadal jako v dramatické scéně z pohádek bratří Grimmů. Jako nedostupný pohádkový hrad se v mlze náhle zjevila bouda na polské straně. A pod ní divoká alpská skála – jaké kamenné drama – žulové stěny padají střemhlav dolů. Zřejmě nikde jinde v Krkonoších tak dramatickou přírodní scenérii nespatříte (určitě ne na turistických trasách), nikde pod vámi nejsou kolmé stěny hluboké až 250 metrů. A na dně tohoto skalního amfiteátru se třpytí ledovcová jezírka Śnieżne Stawki.

Kdo už boty prošlapal v horách, jistě to zná, stoupáte na horu a horu vůbec nevidíte, viditelnost do deseti metrů, mlha, vítr, déšť. Taková byla onen letní den Sněžka, ani jednou se nepředvedla svou holou krásou. Ten den byla její krása větrná, deštivá a skrytá mlhou. Po hřebenech jsme pokračovali dále na polské straně po Cestě česko-polského přátelství až k prameni Labe, výlet předčasně oslavili pivem Paroháč na Labské boudě a poté Labským dolem seběhli dolů do Špindlerova mlýna. Na jeden den fajn výlet, cca 40 kilometrů horským terénem.

Zbraslavská kronika vypráví, že když roku Páně 1317 nesvornosti v království Českém propukly a „král Jan ještě od Rýna se nebyl vrátil“, královna Eliška „vzavši s sebou tři své dítky, Markétu, Jitku a prvorozence Vávlava, v průvodu Viléma Zajíce dne 20. června na hrad Loket se odebrala a tam tři měsíce zůstávala.“ Majestátní hrad Loket se těšil velké oblibě českých králů i královen. Není divu, málokterý hrad v České republice má tak působivou polohu a na málokterý jsou tak okouzlující výhledy z několika stran. Vždyť Loket se tyčí na výrazném skalnatém ostrohu, kolem něhož se ze tří stran otáčí meandr řeky Ohře.

Postávám před branou, za níž stoupá schodiště k Radium Paláci, symbolu jáchymovského lázeňství, který byl otevřen již v roce 1912. Na obou sloupcích vedle brány stojí sochy – vlevo žena s nádobou a vpravo muž s trojúhelníkovým předmětem symbolizujícím záření. Těžištěm jáchymovské lázeňské léčby jsou radonové koupele. Prameny radonové vody se nacházejí v hloubce přibližně 500 metrů pod zemí v dole Svornost, který byl založen již v roce 1518. Jáchymov ale nejsou jen léčebné procedury, v okolí lázeňského města se nabízí množství výletů a túr všech obtížností, značená stezka vede i na rozhlednu na Klínovci, nejvyšším vrcholu Krušných hor.

Už před více než dvěma stovkami let se Svatošské skály v romantickém údolí řeky Ohře staly jedním z nejoblíbenějších výletních míst karlovarských lázeňských hostů. Bizarní skaliska nad peřejnatou řekou obdivoval Johann Wolfgang Goethe se svými společníky, Sigmundu Freudovi se zjevovaly ve snech, Theodor Körner sepisoval svatošské pověsti a Heinrich Marschner využil místního lidového vyprávění ve své vrcholné opeře Hans Heiling. Vítejte ve Svatošských skalách, nazývaných na základě prastarých pověstí zkamenělým svatebním průvodem.

Vřídlo vydá za minutu průměrně 2000 litrů minerální vody a stříká až do výšky 12 metrů. Johann Wolfgang Goethe, který byl ve městě Karlově jako doma, popíjel jeho léčivou vodu o páté ranní, kdy ve vodách Vřídla sublimují specifické plyny kladně ovlivňující lidský organismus. Přijměte pozvání k vyprávění o světoznámém karlovarském prameni, exkurzi do přístupného podzemí Vřídla, kamenných růžích i na ochutnávku vřídelní kávy. Je karlovarská, takže kromě vřídelní vody v ní ucítíte i kapku Becherovky.

Monumentální socha bohyně starých časů, interpretovaná jako Magna Mater (Velká Matka či Matka Země), zdobí komplex megalitických chrámů Tarxien na předměstí hlavního maltského města Valletta. Bohyně má drobné nožky, široširá lýtka a řasenou sukni. Horní polovina sochy se nedochovala, ovšem snadno si lze představit, že původní výška musela dosahovat tří metrů. Už při prvních archeologických průzkumech se v Tarxienu našlo velké množství zvířecích kostí, kamenné nástroje a zčernalé pozůstatky ohnišť. Před pěti tisíci lety byla zvířata nejspíše obětována Matce Zemi.

Z nábřeží ve Sliemě vyrážejí od ranních hodin trajekty směrem Valletta. Vycházející slunce svítí do očí a paprsky vytvářejí třpytivé obrazce na mořských vlnách. V oslepujícím slunci rozeznáváme kamenné hradby a věže Valletty, města postaveného až v 16. století. Města, které sice nese zdánlivě ženské jméno, bylo ale snem a vidinou odhodlaných mužů, jejichž příběh je jedním z nejhrdinštějších dobrodružství, jaké za tisíce a tisíce let napsaly dějiny válečnictví. Byl by hřích si ho v krátkosti nepřipomenout. Nuže, vstupme do Valletty…