články - Evropa

Černohorské rašeliniště je nejrozsáhlejším a nejstarším vrchovištním rašeliništěm lesního typu v Krkonoších. Vede jím bezpečná naučná stezka s překrásnými výhledy na Sněžku. Chůzi v nesnadném a nestabilním terénu rašeliniště umožňují dřevěné chodníčky, které byly rekonstruovány v loňském roce.

Villa Romana del Casale je známá díky neuvěřitelnému množství úchvatných mozaik, které pokrývají podlahy snad všech místností, celkem téměř 3500 metrů čtverečních. Nejznámější mozaikou jsou ženy v tělocvičně, které jsou oblečené v bikinách, alespoň tak tomuto sporému ženskému oděvu v současnosti říkáme. Po svém objevení dostala mozaika lidový název „Dívky v bikinách“ a poněkud méně lidový „Sál s deseti dívkami“. Odbornější pojmenování je „Korunovace vítězky“, neboť jedna ze sportovkyň je vyobrazena s korunou na hlavě.

Savoca je povinná pro milovníky Kmotra spisovatele Maria Puza. Režisér Francis Ford Coppola našel právě v Savoce ideální místo pro scénu v baru, v níž Al Pacino, nejmladší ze synů kmotra Marlona Branda, uklidňuje otce dívky, která ho zaujala, že to s jeho dcerou myslí ve vší počestnosti. Sicílie tehdy ještě byla starou Sicílií. Bar Vitelli skutečně existuje, nacházíme ho v Savoce několik kilometrů nad Taorminou. Tou jsme jen projeli, byla příliš přeplněná.

Vnitrozemí Sicílie, vyprahlá země se všemi odstíny hnědé a jakési zaprášené žluté, všudypřítomné vedro spaluje krajinu, sem tam venkovské usedlosti a městečka na kopcích, z nichž lze v dálce spatřit moře, to moře, jak napsal Luigi Pirandello, které Sicilany odděluje a odtrhuje od ostatních a zanechává je v neúprosné samotě. Vnitrozemí jako by bylo ostrovem na ostrově, plné slunce až zničujícího.

Čas tam plyne tradičním jižanským pomalým tempem, od jara do podzimu se tančí. Není divu, když břehy omývá to nejmodřejší moře. Kolik kultur tam zanechalo stopy – staří Řekové, Kartaginci a Římané, po nich Byzantinci, Arabové. Je to ovšem i země drsná a vyprahlá, chovající se ke svým dětem macešsky, jak psal spisovatel Luigi Pirandello. Kraj Kmotra, ostrov, nad nímž drží věčnou vládu Etna. Jsme na Sicílii…

Tiské stěny, tj. labyrint 75 číslovaných a pojmenovaných skalních útvarů, jejichž jména probouzejí fantazii každého, kdo do nich vkročí. Skalní věže se tyčí jako jednolitá hradba nad obcí Tisá. Příroda je vytvářela od křídových časů druhohor, neuvěřitelně členité skalní struktury, tolik tunelů, chodeb, oken, průchodů, tady člověk na skály doslova sahá, doslova do nich vstupuje.

Hruboskalsko je jedním ze skalních pískovcových měst v Českém ráji. Výsledek sto tisíc let dlouhého rozrušování sedimentárních hornin, úchvatné, bez ustání a dále zvětrávající skalní masívy a věže, mnohdy se stromky až tam nahoře, jehly, brány, okna, římsy, převisy, dutiny, voštiny, pukliny, hluboko pod nimi úzké rokle, kam téměř nedopadá sluneční světlo. Ty skály brousila a tvarovala eroze, čas je omílal, doslova si na to vyhrnul rukávy. A je známo, že tady všude bývalo mělké moře. To bylo někdy ve svrchní křídě, tehdy se pískové vrstvy usazovaly na mořském dně.

Přibližně za půlí cesty mezi Turnovem a Železným Brodem protéká Jizera obcí Malá Skála. Odtud vede na obě strany červená značka – jihovýchodním směrem k rozcestí Pánovo pole do skalních měst Chléviště a Kalich, severozápadním na Vranovský hřeben, který patří mezi nejatraktivnější výlety Zlaté stezky Českého ráje. Lemují ho vysoko nad Jizerou skalní hrad Vranov-Pantheon a na druhé straně zřícenina hradu Frýdštejn. Malou Skálu protíná i modrá značka, vydáte-li se směrem východním, vzhlížíte k atraktivnímu skalnímu hřebenu Suché skály, říkávalo se jim Kantorovy varhany (a právem), západním směrem se stoupá ke skalnímu městečku Drábovna.

Že se do Toskánska jezdí za úžasnými památkami, renesanční kulturou a malebnými městečky? Jistě, souhlasíme. Kamenné věže San Gimignana, nejúchvatnější náměstí světa v Sieně, renesanční Florencie, vesnice-pevnost Monteriggioni, Pitigliano alias Malý Jeruzalém atd. Ovšem Toskánsko je zároveň nejvýznamnější italský vinařský region. Ideální podmínky pro pěstování vína objevili v Toskánsku již staří Etruskové před více než 2500 lety. V Toskánsku vyrostly generace vinařských mistrů, to lze tvrdit s naprostou jistotou, vždyť kde jinde vám majitel vinařství vypráví, že v jeho rodině se víno pěstuje od 12. století.

Netuším, jak to bývalo na konci 12. století, v době, kdy se Piazza del Campo postupně rodilo, ale v současnosti se na něm sedává na zemi. Na cihlách, které jsou sestaveny do podoby rybích koster. Dlažba náměstí je rozdělena do devíti pruhů, které symbolizují tehdejší vládu tzv. Noveschi. Sezení na zemi na Piazza del Campo není pouze mužskou záležitostí, sedávají tak i dámy. A vůbec nezáleží na věku, spíše na propadnutí kouzlu genia loci.

Pozzuoli je obyčejné i neobyčejné jihoitalské městečko. Kousek dále v moři jsou známé ostrovy Procida a Ischia. Obyčejné je Pozzuoli tím, že neoplývá žádným mimořádným půvabem, neobyčejné římskými památkami včetně amfiteátru a podmořské archeologie, a tím, že leží uprostřed vulkanické kaldery Flegrejská pole. Ta se v současnosti viditelně projevuje snad pouze fumarolami ve Volcano Solfatara na předměstí Pozzuoli, její ničivý potenciál je ovšem děsivý.

Nepochybně miliony slov byly napsány o katastrofální erupci Vesuvu, která v roce 79 pohřbila Pompeje. Vulkanický popel doslova zakonzervoval antické římské město a díky této tragédii máme i ve 21. století možnost poznávat, jak žili lidé v římském impériu před dvěma tisíci lety.

Jedna z nejnebezpeč­nějších sopek světa, zařazená na seznam tzv. Decade Volcanoes, tedy sopek s nejničivějším potenciálem, protože pod jejich svahy žijí až miliony lidí. To je přesně případ Vesuvu a přelidněného Neapolského zálivu. Říká se, že není otázkou, zda Vesuv vybuchne. Jistě, že vybuchne, otázkou je – kdy. A jakou silou. Tehdy, v onom pompejském roce 79, to bylo VEI 5. A nahoru na Vesuv? Snadné. Autobusem, autem, na kole i pěšky.

Nikde v Řecku nenajdete takové zachovalé a krásné řecké chrámy. Paestum bylo založeno pod původním názvem Poseidonia někdy na konci 7. stol. př. n. l. Jako byste se ocitli ve starověkém Řecku, o více než 2500 let později jsou chloubou Paesta tři řecké dórské chrámy. A vymalované hrobky, nejslavnější z nich – Tomba del Tuffatore s mladíkem skákajícím do moře – je symbolem Paesta.

Pompeje není nutné představovat, jejich sláva obletěla svět. Málokdo ovšem ví, že nedaleko Pompejí byla objevena honosná římská vila, kterou vlastnila manželka smutně proslulého císaře Nera. Jmenovala se Poppea Sabina a po ní dostala vila na předměstí Torre Annunziata své jméno. Vstup do archeologického areálu v Pompejích je vzdálen asi tři kilometry.

Když večerní slunce zabarví Vesuv do červena, je to úchvatný a zároveň strašidelný pohled. Dole, až desítky metrů pod úrovní současných silnic, vykopávky antického Herculanea, které dokazují, co se děje, když se Vesuv probudí z dlouhodobého spánku. Nad prastarým kdysi zničeným Herculaneem stojí novodobé město. A nad oběma se zlověstně tyčí načervenalý svah Vesuvu.

Pozzuoli je obyčejné i neobyčejné jihoitalské městečko v Neapolském zálivu. Kousek dále v moři jsou známé ostrovy Procida a Ischia. Obyčejné je Pozzuoli tím, že neoplývá žádným mimořádným půvabem, neobyčejné římskými památkami včetně amfiteátru a podmořské archeologie, a tím, že leží ve vulkanické kaldeře Flegrejská pole. Ta se v současnosti viditelně projevuje snad pouze fumarolami ve Volcano Solfatara na předměstí Pozzuoli, její ničivý potenciál je ovšem děsivý.

Od konce října je zámek v Telči uzavřen, na prohlídku základního okruhu Renesanční sály je nutné počkat do začátku dubna. Ovšem i v zimních měsících stojí romantická Telč za výlet, zbývá tak více času na podrobnější poznání telčských domů na okouzlujícím náměstí Zachariáše z Hradce. Poznáte barvitou historii malebných domů a život měšťanů, který se v minulosti odehrával v jejich zdech.

Na Piazza Castello v Turíně to žije. Především u fontány před královským palácem, v níž se cachtají děti. Palazzo Reale byl po tři staletí srdcem Savojské dynastie, odtud se ovlivňovaly osudy Turína, Piemontu i celé Itálie, vždyť v roce 1861 se Savojští stali panovníky sjednoceného Italského království. Vládli mu do roku 1946, kdy byli ze země vypovězeni na základě referenda, v němž se Italové vyslovili – ovšem pouze velmi těsným poměrem hlasů – pro zřízení republiky.

Jan Hrdina (1980) je jedním z předních českých odborníků na dějiny a kulturu Skotska. Vystudoval historii a klasickou archeologii na Filozofické fakultě MU v Brně, je autorem knih Skotsko: Země dávných tajemství a Tajemství skotské krve a do Skotska se pravidelně vrací. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví o Edinburghu, o tom, že Skotsko je zemí zaslíbenou pro literaturu i filmový průmysl, nabídne pár tipů na cestování Skotskem včetně ostrovů a divočejších oblastí na severu země, přiblíží historii skotských hradů i proslulé Highland Games se siláckými soutěžemi a dudáckými kapelami.