články - Evropa

Trnovačko jezero je prý nejkrásnějším jezerem Balkánu. Nevím, kolik dalších jezer takto reklamní letáky pojmenovávají, ale vyvrátit toto tvrzení bude přetěžké. Zvláště při pohledu na horské jezero ve tvaru srdce obklopené vápencovými štíty dosahujícími výšky přes 2300 metrů. Na výletě překračujeme hranici mezi BaH a Černou Horou, ale není se čeho obávat, nebýt mapy a cedule na stromě Država Crna Gora, nic bych netušil. Žádné dráty, žádná varování, žádná budka s pohraničníkem.

Druhý díl vyprávění o deltě Neretvy, kterou místní obyvatelé někdy nazývají chorvatskou Amazonkou. Objevil jsem ideální místo pro kiteboarding a divoké pobřeží s brakickou vodou, jehož obyvatelé se v minulosti živili řemeslem pirátským a diktovali podmínky i Nejjasnější republice benátské. Vypravil jsem se výše do hor nad pobřeží do olivových hájů a ke starému hřbitovu s pozoruhodnými náhrobky, kterým se říká stećci a jsou rozšířené především v Bosně a Hercegovině.

Vyslovíte-li ve společnosti jméno Konopiště, asi každého okamžitě napadne synonymum – František Ferdinand d´Este. Prohlídky zámku jsou rozděleny do několika okruhů, nejprve jsem zvolil 1. okruh – salóny jižního křídla. Prohlídka začíná v lovecké chodbě se stovkami zvířecích trofejí, které svědčí o extrémní lovecké posedlosti následníka trůnu. Historky o zvířecích masakrech nám sice pan průvodce nevyprávěl, ale najdeme je v mnoha pramenech. A najdeme v nich i informace o arcivévodově cestě kolem světa.

Slavný detektivní příběh baskervillského psa se stal pro generace čtenářů pozvánkou do pochmurného kraje dartmoorských blat. Publikace Nakladatelství Brána Po stopách Sherlocka Holmese – ač to název nenapovídá – je vlastně podrobným cestopisem, který zavede čtenáře do tohoto tajuplného kraje v jižní Anglii. Kraje, kterému vytvořil věčný pomník Arthur Conan Doyle. A právě světově úspěšná detektivka stála i u počátku zájmu autora Františka Nepraše o svérázný kus země v hrabství Devon.

Když jsem vystoupil z letadla v Dubrovníku, byl jsem najednou obklopen tisícovkami milovníků krásného chorvatského pobřeží, mířících za odpočinkem a mořem. Takové Chorvatsko zná pravděpodobně každý. Přibližně hodina jízdy autem od Dubrovníku směrem na Split… a jsme v městečku Opuzen, centru úplně jiného Chorvatska. V království Hajduku, kde uvidíte staré rybáře, jak ošetřují své sítě, kde se soutěží ve vaření rybího guláše, pluje na starých loďkách po chladných a čistých vodách rozvětvené říční delty, kde lze pozorovat stovky druhů ptáků včetně orlů a pelikánů, pěstuje se dobré víno a olivy a kudy před sto lety na své poslední cestě do Sarajeva plul František Ferdinand d´Este. Vítejte v deltě Neretvy, kterou místní obyvatelé někdy nazývají chorvatskou Amazonkou.

Slavný detektivní příběh baskervillského psa se stal pro generace čtenářů pozvánkou do tajuplného a pochmurného kraje dartmoorských blat. Kniha Arthura Conana Doyla stála i u počátků zájmu Františka Nepraše o svérázný kus země v hrabství Devon. František Nepraš se na dartmoorská blata a do jejich okolí vydal již desetkrát a výsledkem jeho dlouholetého poznávání je kniha Po stopách Sherlocka Holmese, která na jaře vyšla v nakladatelství Brána. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví František Nepraš o atmosféře blat, místech, která jsou spojena s proslulým detektivem, popisuje nejen místní bažiny a další přírodní pozoruhodnosti, ale také lidi, jejich jídlo a třeba i pivní kulturu. Doporučí svá oblíbená místa na blatech včetně tórů a vypráví o českých válečných stopách, které v Dartmooru objevil.

Pohnutý osud židovského osídlení Vysočiny je zapsán v historii mnoha míst včetně Třebíče, jejíž stará židovská čtvrť je zapsána na seznamu světového dědictví UNESCO. Výrazné stopy zanechali Židé i v městečku Polná, v níž jejich život vyhasl v roce 1942, kdy byli odsunuti do koncentračních táborů. Díky projektu, financovanému z prostředků Evropského fondu pro regionální rozvoj, ale jedinečné architektonické a kulturní židovské dědictví v Polné ožilo – v podobě rekonstruovaných objektů synagogy a rabínského domu.

Na dvoře dalešického pivovaru nás přivítal správce a řídící (tak to má na vizitce) Ladislav Urban a doslova z něj sršela radost z toho, že nám může představit, jak žije pivovar, který byl v roce 1999 děsivou ruinou. Není divu, díky energii a schopnostem současných majitelů pivovaru se vrátil do života objekt, v němž se v roce 1980 natáčel film Postřižiny. Na komín po vzoru Pepina Jaromíra Hanzlíka a dlouhovlasé paní správcové Magdy Vašáryové nás ale Ladislav Urban nepustil: „Nevím, nevím, já Vás tam pustím, Vy spadnete a pak o tom napíšete,“ žertoval. A tak jsme nerušili čapí rodinku, která na komíně hnízdí. Nuže, vítejte v pivovaru filmových Postřižin.

Milovníci historie, literatury, filmu a romantiky znají město nad Seinou detailně a mají své sny o místech, která by chtěli spatřit na vlastní oči. Jak město vzniklo a v průběhu staletí se proměňovalo až v nejvelkolepější hlavní město, se dozvíme v románu Edwarda Rutherfurda Paříž. Památky v Paříži zabydluje reálnými lidmi, potomky několika rodin, s nimiž sledujeme proměnu hlavních symbolů města – gotické majestátnosti Notre Dame, královského paláce Louvru, oslnivého lesku Versailles a do nebe čnící železné jehly Eiffelovy věže. To jsou také hlavní cíle návštěvníků, které musí při prvních zájezdech do Paříže prozkoumat.

Ano, Holandsko je zemí, jež v sobě ukrývá mnoho nevysloveného, to něco, co je zároveň tak malebně kouzelné a druhému nepředatelné. Člověk, kulturně a zeměpisně znalý a školou cvičený, rád řekne, že pod Holandskem si máme představit: „Quijotovské“ větrné mlýny, spletité sítě vodních kanálů, vody tříštící se o přídě projíždějících moderních lodí se skupinami dobře naložených cestovatelů, ale i malé romantické dřevěné bárky, unášející sny mladých milenců, slavného fotbalového „špílmachra“ ze 70. let minulého století Johana Cruyffa, impresionistické zvuky luhů a hájů, vůni poctivých domácích sýrů či „bláznivý cinkot“ kol a vesele usmívajících se lidí na sedlech.

„Co Mohamedu Mekka, to Čechu Říp“ – v památkovém úřadu nejsou z tohoto nápisu na turistické chatě v dnešní době příliš šťastní, ale vědí, že po těch letech k Řípu prostě patří. Kdo a kdy heslo vymyslel, o tom dnes nejsou žádné záznamy, alespoň o žádném se neví. Pravděpodobně je na chatě již od jejího zrodu. O postavení turistické chaty na Řípu, která slouží jako výletní restaurace, se výrazně zasloužil tehdejší okresní hejtman a předseda roudnického Klubu českých turistů Václav Bouma, tudíž se jí říká Boumova chata.

Stovky tropických motýlů ozdobily skleník Fata Morgana v pražské botanické zahradě. Kukly jsou do skleníku přiváženy v pravidelných dávkách z motýlí farmy v Stratfordu nad Avonou, rodišti Williama Shakespeara. Právě sledování křehkého okamžiku proměny kukly v motýla bývá pro návštěvníky největším lákadlem. Výstava tropických motýlů potrvá až do 10. května.

Na území České republiky se dochovalo přes tři sta židovských hřbitovů. Navštívil jsem desítky z nich – v Praze, Mikulově, Holešově, Třebíči, Telči atd. Některé z nich nedaleko městských center, další i kilometry od měst a vesnic a dokonce v lesích neboť bývaly časy, kdy směly být židovské hřbitovy založeny až za hranicí katastru. Také židovský hřbitov v Humpolci má krásnou polohu, nachází se téměř kilometr východně od Horního náměstí a asi v polovině cesty ke zřícenině Orlík na naučné stezce Březina.

Vodopád Rinka je druhým nejvyšším ve Slovinsku. Jeho vody se řítí ze skal do hloubky 105 metrů, vysoko nad ním se tyčí amfiteátr vrcholů Kamnických a Savinjských Alp – Rinka dosahuje výšky 2433 metrů nad mořem, Skuta 2532. Vodopád v nadmořské výšce 1100 metrů je snadno dostupný z parkoviště v Logarské dolině pouze čtvrthodinovým pohodlným výšlapem, který je vhodný i pro rodiny s dětmi a seniory.

Na turistických mapách jméno vesničky Únětice donedávna chybělo. Ve známém Řivnáčově průvodci po království Českém z roku 1882 není o Úněticích ani zmínka, průvodce se věnuje nedaleké zřícenině Okoř, Levému Hradci a Roztokám. Ani počátkem 21. století nenalézali turisté důvod se v Úněticích zastavit, vždyť severozápadní okolí Prahy nabízí akraktivnější místa. Vše se začalo měnit v roce 2011, kdy manželé Tkadlecovi obnovili zašlou slávu Únětického pivovaru.

Odkud pochází jméno Klatovy? Prý od jakéhosi Klata, mocného velmože. Pokud je to pravda, musel to být pořádný chlapík, když po něm město královské pojmenovali. Ale strčme Klata rovnou do říše pohádek a legend. A tak zbývají další dvě verze: „Klaty“ bývaly včelí úly nebo pařezy, které zbyly po šumavských lesích, když se nově založené město rozrůstalo. Nejpravděpodobnější je poslední verze: protože ves Klatov stála na výhodném místě na cestě do Bavorska, král Přemysl Otakar II. zde kolem roku 1260 založil královské město. Ves se stala jeho součástí a město dostalo název Klatovy.

V zimních měsících je zámek v Jindřichově Hradci uzavřen, na prohlídku je nutné počkat do začátku dubna. A tak zbývá více času na poznání hradeckých domů a ulic. Při toulkách uličkami a náměstími Jindřichova Hradce mě vedla kniha „Jindřichův Hradec – pod střechami domů“, v níž jsem si pročítal nejen architektonické popisy jednotlivých domů, ale především poutavě podanou historii, přibližující bývalé obyvatele i krámky či dílny, žijící v jejich krásných zdech. Ta historie není nudná, naopak, přenášela mě hlouběji časem a přibližovala život měšťanů, obchodníků, vojáků, diplomatů i prostých lidí. Bylo zábavné číst si historky o obyvatelích města právě před domy, v nichž se odehrály.

Tento článek nebude pouze vyprávět o krásách Dolního Štýrska (Štajerska), ale poradí s praktickou otázkou – kde se ubytovat. Nápověda – místní moderní a barevné hostely překvapí a potěší. Nejen peněženku – v zemi, kde je ubytování obvykle nečekaně drahé – ale také mladou duši, hostely mají svou historii, jsou moderní, barevné, čisté, mají spoustu výhod včetně zapůjčení kol v ceně a řídí je pozitivně naladění lidé (alespoň jsem je takové potkal). Slovinské hostely jsou místem setkání mladých a kultury. Tak jsem je poznal, rozhodně to nejsou nějaké levné, sešlé a napůl ztracené podniky.

V roce 1333 udělil král Jan Lucemburský Německému Brodu právo várečné, jímž se majitelům domů uvnitř hradeb povolovalo vařit pivo. Pivo se ve městě, které nese v současnosti jméno svého nejslavnějšího občana, vaří dodnes a havlíčkobrodský pivovar je pokračovatelem jedné z nejstarších tradic v republice – majiteli se po pádu komunistického režimu stali potomci původních právovárečníků, jak napovídá název Měšťanský pivovar Havlíčkův Brod a. s. A jak pojmenovat havlíčkobrodské pivo? Rebel, jak jinak ve městě, v němž žil Karel Havlíček Borovský a kde se narodil i Pavel Landovský.

Právo vařit pivo ve svých vlastních domech obdrželi freistadtští občané už v roce 1363 od vévody Rudolfa IV. (jeho manželkou byla Kateřina Lucemburská, dcera Karla IV. a Blanky z Valois) a týkalo se každého, kdo vlastnil dům uvnitř freistadtských hradeb. Historie současného pivovaru se začala psát koncem roku 1770, kdy se majitelé domů dohodli s obcí na zakoupení pozemku za hradbami pro stavbu nového pivovaru. Aby ochránili svá práva, spojili se majitelé 149 domů do společnosti „Braucommune in Freistadt“. Práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy jsou platné dodnes, což je ve světě globalizace až neuvěřitelné. Společnost je považována za poslední svého druhu v Evropě.