články - Asie

Borobudur je učebnicí buddhismu vztyčenou k věčné slávě svého učitele. Terasy Borobuduru jsou zdobeny basreliéfy ze života Buddhy a odhalují výjevy z jeho pouti, včetně předchozích vtělení, známých jako džátaky, jeho narození královně Máje v Lumbiní v Nepálu, při němž se jeho matka ve stoje držela větví a také ze života, v němž se z muže, oddávajícího se luxusu a fyzickým požitkům, stal nejpřísnější asketa a posléze ten, jehož volají Buddha – Probuzený.

Žena koupající se v moři, jak běžný obrázek. Stmívá se, jak běžný obrázek. V pozadí z moře vystupuje ostrov a na něm se k nebi zdvíhá hora. I to může být docela běžný obrázek. Jenže tou horou je sopka. Nejznámější sopka Indonésie a možná na světě, symbol pro hrůzy vyvolané sopečnou činností – Krakatoa. Z jejího strašlivého jícnu se valí dým a malé – naštěstí – pyroklastické proudy.

Mohutný masív sopky Rinjani vystupuje k nebi nad severní částí ostrova Lombok. S výškou 3726 metrů je Rinjani druhou nejvyšší horou v Indonésii mimo Novou Guineu. A pro mnohé nejkrásnější, vždyť v obrovské kaldeře se leskne jezero a z něho vystupuje kráter. Láva z něj vytékala naposledy koncem května 2010. Jen měsíc před mým výstupem na Rinjani.

Stojím na vrcholu Merapi, nejnebezpečnější sopky v Indonésii, pravidelně hrozící více než milionu obyvatel v okolí. Když se podívám dolů, vidím jen mraky. Jako peřina se převalují od jednoho vulkánu k druhému. Přímo přede mnou z nich vystupuje nejbližší sopka Merbabu, západním směrem vystrkují nad mraky své špičky Sundoro a Sumbing. A daleko na východě vykukuje oblý vršek posvátné Lawu.

…a ejhle, na nebesích, jaký div: sám Mesiáš se pustil do tance, když verše Hafézovy Venuše zazpívala… Čítával jsem tyto verše a více a více jsem toužil zatoulat se ke kořenům básníka, kterého od 15. století miluje snad každý Peršan. Básníka, o němž německý filozof Nietsche prohlásil: „Krčma, kterou jsi postavil, je větší než kterýkoliv jiný dům.“ Krčma? Ale o té až později…

„Na Fethiyi, jejím trhu a celé lycké oblasti je skutečně nezvyklé a pozoruhodné to, že tam nejsou vůbec žádní Řekové.“ Touto větou končí Louis de Bernières svůj román Ptáci bez křídel, v němž realisticky vykresluje řecko-turecké soužití v kraji starověkých sarkofágů a skalních hrobů, nádherných pláží a rajčat.

Před čtyřmi staletími se migrující severoarabské kmeny usazovaly v horách kolem Nizwy, konzervativního islámského města na kraji pouště zvané Prázdný prostor. Této oblasti se prý v dávných dobách říkalo Mezoun – „plný tekoucí vody“. Je to rajská země, kde i v horách rostou datlové palmy, neboť zde mají dostatek vody a tepla.

Kdo by nezatoužil procházet se v malé velbloudí karavaně, v červených dunách mezi rozeklanými skalami ošlehanými tisíciletým větrem plným písku, spát pod oblohou rozzářenou hvězdami a naslouchat ryku velbloudů, který ruší jinak nekonečné ticho pouště. A k tomu si představte, že se po stejných pouštních stezkách proháněl před téměř sto lety legendární Lawrence z Arábie.

Evropští odborníci na Blízký východ dlouho odmítali uvěřit pověstem o tajuplných freskách ve starém pouštním zámku nedaleko dnešní jordánské metropole Ammánu. Zámek znali jen kočovní beduíni, kteří byli v poušti doma. Český badatel Alois Musil, který o něm první podal zprávy, se setkal s výsměchem a urážkami, dokud na své druhé výpravě na začátku 20. století fresky nevyfotografoval. Šokovanému světu tak Musil představil zámeček Amra, postavený na začátku 8. století chalífou al-Validem I.

Jordánské Gerase se přezdívá „Město 1000 sloupů“. Když do ní poutník vstupuje z jihu od Philadelphie, prochází nejdříve pod triumfálním obloukem císaře Hadriána. Cesta pokračuje kolem hipodromu, na němž si lze představit závody vozatajů před rozvášněnými 15 tisíci diváky a konečně se jižní bránou v dnes již dávno rozbořených hradbách vstupuje do města před chrám samotného Dia.

Turečtí celníci mě zamkli do slabě osvětlené místnosti plné lidí tlačících se u východu na druhé straně. Na stěně fotografie imáma Chomejního, všude kolem ženy v černých čádorech. Plné dvě hodiny jsem strávil na tomto nevlídném místě, než se otevřely dveře a sloužící íránský důstojník mi podal ruku a řekl větu, kterou jsem od tohoto okamžiku slyšel nejčastěji – Welcome to Iran.

Zikkuraty. Tyčily se z rovinaté mezopotamské krajiny jako posvátné hory k nebi. Zikkuraty stály v Uru, Eridu, Nippuru, Aššuru a dalších mezopotámských městech. Ale také v Elamu, říši, která po stovky let soupeřila se sumerskou. Elam ležel dále na východ směrem do dnešního Íránu a jeho hlavním městem byly Susy.

Sultaníje – hrobka sultána Öldžejtüa – osmiúhelníkové mauzoleum s osmi minarety a kupolí vysokou 49 metrů. Jakoby ji stvořil Brunelleschi, tvůrce kupole florentského dómu, jenže ten postavil své obdivované dílo o stovku let později. Možná se chodil učit do íránských stepí.

Centrum mocné khmerské říše, která pět set let dominovala jihovýchodní Asii, opustili její obyvatelé v polovině 15. století. Do tajemství chrámů, ztracených v neproniknutelné kambodžské džungli, pak pronikal „starý svět“ jen pomalými krůčky díky zprávám portugalských a španělských misionářů.

Jezero Tonlesap je nepřehlédnutelnou vodní plochou na mapě jihovýchodní Asie. Na březích jezera vzkvétala do 15. století legendární angkorská říše. Současný život na jezeře však slavnou minulost Khmerů ničím nepřipomíná. Dnes zde najdete plovoucí rybářské vesnice, podle jejichž vzhledu se zdá, že se snad i ryby z kdysi tolik bohatých vod odstěhovaly.

V horkém poledním slunci byl Angkor Vat liduprázdný. Sedl jsem si do stínu až 65 metrů vysokých věží a pročítal poutavé verše Rámájany. Příběhy o vítězství dobra nad zlem, tolik aktuální po celou existenci lidstva, příběhy o lásce a odříkání.

Aby si dnešní návštěvník dokázal představit půl tisíciletí trvající střet přírody a velkolepého lidského díla, rozhodla na začátku 20. století francouzská společnost École française d'Extreme-Orient, která restaurovala angkorské chrámy, že Ta Prohm, impozantní a přece napůl zničený, ponechá v podobě, v jaké byl nalezen.

V okolí kambodžského Angkoru se tyčí k nebi z původního tisíce jen posledních několik desítek chrámů, z nichž kromě Angkor Vatu a Ta Prohmu uchvátí především Bayon a Banteai Srei.

„Lidé zde jakoby nebyli lidmi, ale roboty ze vzdáleného temného světa, kde nikdo ani nepromluvil“ (Philip Short v knize Pol Pot, dějiny zlého snu).

Jihoturecké pobřeží je poseté antickými sloupy, rozvalinami divadel, starověkými hrobkami, obelisky, křesťanskými bazilikami. K nejkrásnějším příkladům antické architektury patří dvě významná lýkijská města – Xanthos a Letoon, jejichž pozůstatky byly zapsány na seznam chráněných památek UNESCO.