články - Asie

Není na světě mnoho měst postavených umajjovskými chalífy podle římského vzoru. Znám jediné – libanonský Anjar. Přestože je mladší a méně známý než Baalbek, Týros, Sidon a další prastará libanonská obchodní města, je právem zapsán na seznam světového kulturního dědictví.

PhDr. Jan Zouplna, Ph.D. je členem několika celoevropských asociací (European Association for Jewish Studies, European Association of Israel Studies) a vědeckým pracovníkem Orientálního ústavu AV ČR. Zabývá se především moderními židovskými dějinami, sionismem a židovským nacionalismem. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví nejen o „moderním“ Tel Avivu a „tradičním“ Jeruzalému, ale i o „izraelství“ a ortodoxním židovství.

V Arménii platí na silnicích jiná pravidla než tady, vyprávěl mi se smíchem Eduard Sarkisjan, předseda Občanského sdružení Arménský dům. A tak jsem byl na ty divoké arménské řidiče zvědavý. Během mého arménského putování jsem se stal – minimálně na dvě hodiny denně – jejich spolujezdcem, zákazníkem, ale také hostem. A být hostem v Arménii, to si lze opravdu užít, Arméni jsou pohostinným národem. Kde jinde svým zákazníkům kupují taxikáři kila meruněk.

Na konci osmikilometrového kaňonu, jakoby na konci světa, kde končí silnice, stojí pod červenými skalami jeden z nejkrásnějších klášterů v Arménii. Postavil ho ve 14. století uznávaný architekt Momik, který využil místního načervenalého kamene a vystavěl klášter v dokonalé barevné harmonii s okolními horami.

Historik Stepanos Orbelian napsal ve 13. století, že v Tatevu pobývá na 500 mnichů-filozofů „hlubokých jako moře“, hudebníků, kaligrafů, malířů. Tatev se nejednou vzpamatoval z ran, které mu způsobily invaze Seldžuků a dalších nájezdníků a znovu vyvstal z popela jako náboženské a kulturní centrum Arménie.

To místo v arménských horách se jmenuje Karahunj, Wikipedie dokonce tvrdí, že oficiálně Observatoř Karahunj podle rozhodnutí arménského parlamentu. Místní lidé ale spíše používají výraz Zorats Karer (Zorac Karer), což znamená Kamenný kalendář. Observatoř je prý stará až 7500 let, jméno Karahunge použil již ve 13. století historik Stepanos Orbelian.

Podle knižního průvodce lze cestu na Ughtasar vyjet jen uazem (UAZ je zkratka Ulianovskij Avtomobilny Zavod). Očekával jsem tedy výkonný džíp s pohonem 4×4. Před hotelem v Sisianu ale ve smluvený čas stála jakási dodávka. Její řidič se jmenoval Tsigan a jeho tvář byla snědší než tváře většiny Arménů. Říkám Tsiganovi, že tímhle nejedu, že byl slíben uaz. A on – to je uaz. Později jsem se dočetl, že to byl model 452 z roku 1965. Co by člověk požadoval za pouhých 1250 Kč… (cena za auto bez ohledu na počet lidí uvnitř). Každopádně jsem Tsiganovi uvěřil, že to skutečně uaz je a že to nahoru bezpečně vyjede.

Libanonské cedrové lesy jsou nejstarší písemně doložené lesy v historii. Píše se o nich nejen v Bibli, ale též v Eposu o Gilgamešovi i v Talmudu. Krása, vytrvalost, vznešenost, důstojnost, ušlechtilost – těmito slovy popisují cedr spisovatelé minulosti i současnosti. Libanonci jim říkají „Cedry Páně“ (Cedars of Lord).

Arabista Pavel Ťupek studoval mj. na Univerzitě krále Saúda v Rijádu. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví právě o Saúdské Arábii, zemi, která ukrývá před zraky nevěřících nejsvatější místa islámu Mekku a Medínu. Pavel Ťupek hovoří o cestování v SA a doporučuje místní doprovod, o saúdských ženách i mužích, o gastarbeitrech, saúdském pokrytectví i radikálním náboženském vzdělávání. A také doporučuje, co si o saúdské kultuře přečíst.

Eduard Sarkisjan je předsedou Občanského sdružení Arménský dům, jehož posláním je prezentovat v ČR kulturu a tradice arménského národa, sloužit jako informační zdroj o historii a současnosti Náhorního Karabachu, přispívat k rozvoji vzájemných vztahů mezi ČR a Arménií v oblasti cestování a podnikání a také podporovat humanitární a rozvojové projekty v Arménii a Náhorní Karabašské republice. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví o arménské pohostinnosti, vztahu Arménů ke komunismu, a doporučuje navštívit Náhorní Karabach, v současnosti bezpečný a dosud nezasažený a nezkažený turistickým ruchem.

Téměř 30 let tvořili nejlepší architekti a stavitelé z Damašku palác pro nejmocnějšího emíra Libanonu. Bašír Chehab II. Veliký ho nazval Beiteddine – Dům víry. Kdyby ho navštívil Karel Čapek, jistě by napsal, že palác byl vystavěn pro duchovní sybarity, kteří ležíce na zádech, oddávali se nevyčerpatelné a snivé kontemplaci. Však se Beiteddine přezdívá libanonská Alhambra.

Týros byl založen již někdy na začátku 3. tisíciletí př. n. l. Říkávalo se mu „Královna moří“ neboť lodě obchodníků a kolonizátorů z Týru ovládaly Středozemní moře stovky a stovky let. Příběhy z Bible vyprávějí o jeho pýše a kráse, které vyvolaly strašlivý boží hněv. V současnosti nosí jiholibanonský Týros arabské jméno Súr (Skála) a je městem s převážně šíitskou populací.

Jezuitský kněz prof. PhDr. Ludvík Armbruster působil v letech 1961 – 1990 na misii v Japonsku a přednášel na univerzitě Sofia. V rozhovoru pro www.cestomila.cz přibližuje dalekou zemi a vypráví, proč Japonci neovládají angličtinu a proč je složité překládat z japonštiny, jak dopadají manželství Japonců s Evropankami a Japonek s Evropany, i o tom, že si Japonci při čtení Nového zákona říkají, že jsou vlastně křesťané.

Necelé dva kilometry od Sidonu uprostřed zelených citrusových hájů se schovávají téměř neznámé ruiny jediného fénického chrámu v Libanonu, z něhož se až do 21. století zachovalo více než základové zdivo. Chrám byl zasvěcen bohu lékařství a znovuzrození Ešmunovi, který je spojován se starořeckým „otcem“ všech lékařů Asklépiem.

Sedíme na terase zrekonstruovaného karavanseraje Khan al-Franj, který byl obnoven z peněz nadace zavražděného bývalého premiéra R. Harírího. Uvelebeni v pohodlných polštářích shlížíme na minarety starých i nových mešit, kříže kostelů, malý přístav a křižáckou pevnost. Vítejte v Sidonu, prastarém městě, o kterém se mnohokrát vypráví v Bibli.

Diyarbakir leží přímo na hranici záplavového území řeky Tigris. Ukrývá se za rozsáhlými antickými hradbami z černého bazaltu, které obklopují bludiště dlážděných i nedlážděných uliček starého města zdobených mešitami, medresami, trhy a kostely. První pohled na Diyarbakir ale nebyl nijak pozitivní – projížděli jsme nejprve novým městem, chaotickou výstavbou bez jakéhokoliv plánu. Diyarbakir je považován za hlavní město Kurdistánu a přestože nemá v ostatních částech Turecka dobrou pověst, není zde nebezpečno a obyvatelé jsou otevření a velmi vstřícní.

Cestou do Erzurumu jsme se většinou pohybovali ve výšce 1600–2000 metrů nad mořem. Nejvýše položeným místem byl průsmyk s Atatürkovým památníkem – 2409 metrů. Pod námi ležela severovýchodní Anatolie, o níž se říká, že je to nehostinná krajina ošlehaná větry. Díky pokročilé době a zapadajícímu slunci padaly na zem prodloužené stíny a světlo dodávalo krajině rozervané erozí magický ráz.

Přijměte pozvání k vyprávění o putování do východní části turecké země. Té, která sousedí s Gruzií, Arménií a také s Íránem, Irákem a Sýrií. Do neklidného regionu, který bývá nazýván „divokým Kurdistánem“ a kam se turisté nehrnou kvůli občasným zprávám, že kurdská PKK se opět pokusila o nějaký odboj. Pravda, rozumný člověk by se měl válečným zónám vyhnout, ale co si budeme nalhávat, dnešní přeinformovanost je spíše na škodu, neboť v Evropě toho víme o údajných konfliktech daleko více, než lidé žijící v dané zemi. Nejinak tomu bylo i ve východním Turecku, kde vládne pohostinnost a přátelskost.

Přiletí-li cizinec do Jakarty, vrhne se na něj hned na letišti tlupa taxikářů nabízejících odvoz do turistického centra města – uličky Jalan Jaksa. Slova „jangan ganggu saya (nechte mě na pokoji), která jsem se naučil v letadle, překvapivě působila, a agresivní dav, vykřikující něco o dvou stovkách tisíc rupií, se rozestupoval.

Ing. Rachid Khalil žije v ČR již 23 let a zabývá se překlady a tlumočením kurdského a arabského jazyka. Rachid Khalil pochází ze syrského Kurdistánu, z městečka Al-Qamišlí na východě Sýrie a je předsedou Kurdského občanského sdružení v ČR. Aktivně vystupuje za práva Kurdů i syrského národa v boji proti brutálnímu režimu B. Asada. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví o revoluci a spolužití národností v Sýrii, o tom, jak brněnské pušky pomohly Kurdům i o kurdském Karlu Krylovi, a věří, že budoucnost Sýrie i Kurdistánu je světlá.