články - Asie

Geghamský hřbet, to je 127 vyhaslých sopek, které se zdvíhají z náhorní roviny v nadmořské výšce kolem 3000 metrů jižně od jezera Sevan. Nejvyšším vrcholem pohoří je hora Aždahak, v jejímž 90 metrů hlubokém kráteru se leskne jezero z roztátého sněhu. Všude kolem lávová pole a červenočerná barva. Výhled z Aždahaku je okouzlující, na jedné straně se lesknou vody Sevanu a všude kolem se tyčí kužele sopek, které naposledy bouřily přibližně před 3 až 5 tisíci lety.

Daniel Berounský, Ph.D. vyučuje tibetanistiku na Ústavu jižní a centrální Asie FFUK. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví nejen o svém výzkumu lokálních božstev v Amdu, ale také o fascinaci mladé čínské generace Tibetem a jeho tradicemi, i o tom, že moderní svět vtrhl i do Tibetu a místní mniši hrají fotbal s turisty.

Zpočátku mi nedocházelo, proč je Dilijan, docela nehezké město s rozpadající se sovětskou architekturou, jedním z turistických center Arménie. Dilijan obklopují husté lesy, kam se jezdí rekreovat především lidé z horkého Jerevanu. A pouhých 25 kilometrů od Dilijanu stojí klášter Goshavank, který už na konci 12. století patřil k nejvýznamnějším v celé Arménii.

Noraduz by byla docela obyčejná arménská vesnička nedaleko jezera Sevan, do které by cizinec zavítal jen náhodou. Kdyby – na kopci nad Noraduzem nestál starobylý hřbitov s osmi stovkami kamenných stél s motivem kříže. Nejstarší z nich pocházejí z 10. století. Těmto stélám se říká chačkary a nikde na světě jich není tolik, jako v Noraduzu.

Ta kobka je hluboká asi sedm metrů a slézá se do ní úzkým otvorem po žebříku s 27 schůdky. Baťůžek jsem musel nechat nahoře, s tím bych neprolezl. Ale žádné obavy, kdo by ho v Arménii kradl a ještě k tomu v klášteře. V této kobce se před přibližně 1700 lety rozhodlo o náboženství Arménů, tady byl údajně 13 let vězněn sv. Řehoř Osvětitel, který obrátil na víru krále Trdata III. (Trdat Veliký) a Arménie se tak stala první křesťanskou zemí světa.

Není na světě mnoho měst postavených umajjovskými chalífy podle římského vzoru. Znám jediné – libanonský Anjar. Přestože je mladší a méně známý než Baalbek, Týros, Sidon a další prastará libanonská obchodní města, je právem zapsán na seznam světového kulturního dědictví.

PhDr. Jan Zouplna, Ph.D. je členem několika celoevropských asociací (European Association for Jewish Studies, European Association of Israel Studies) a vědeckým pracovníkem Orientálního ústavu AV ČR. Zabývá se především moderními židovskými dějinami, sionismem a židovským nacionalismem. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví nejen o „moderním“ Tel Avivu a „tradičním“ Jeruzalému, ale i o „izraelství“ a ortodoxním židovství.

V Arménii platí na silnicích jiná pravidla než tady, vyprávěl mi se smíchem Eduard Sarkisjan, předseda Občanského sdružení Arménský dům. A tak jsem byl na ty divoké arménské řidiče zvědavý. Během mého arménského putování jsem se stal – minimálně na dvě hodiny denně – jejich spolujezdcem, zákazníkem, ale také hostem. A být hostem v Arménii, to si lze opravdu užít, Arméni jsou pohostinným národem. Kde jinde svým zákazníkům kupují taxikáři kila meruněk.

Na konci osmikilometrového kaňonu, jakoby na konci světa, kde končí silnice, stojí pod červenými skalami jeden z nejkrásnějších klášterů v Arménii. Postavil ho ve 14. století uznávaný architekt Momik, který využil místního načervenalého kamene a vystavěl klášter v dokonalé barevné harmonii s okolními horami.

Historik Stepanos Orbelian napsal ve 13. století, že v Tatevu pobývá na 500 mnichů-filozofů „hlubokých jako moře“, hudebníků, kaligrafů, malířů. Tatev se nejednou vzpamatoval z ran, které mu způsobily invaze Seldžuků a dalších nájezdníků a znovu vyvstal z popela jako náboženské a kulturní centrum Arménie.

To místo v arménských horách se jmenuje Karahunj, Wikipedie dokonce tvrdí, že oficiálně Observatoř Karahunj podle rozhodnutí arménského parlamentu. Místní lidé ale spíše používají výraz Zorats Karer (Zorac Karer), což znamená Kamenný kalendář. Observatoř je prý stará až 7500 let, jméno Karahunge použil již ve 13. století historik Stepanos Orbelian.

Podle knižního průvodce lze cestu na Ughtasar vyjet jen uazem (UAZ je zkratka Ulianovskij Avtomobilny Zavod). Očekával jsem tedy výkonný džíp s pohonem 4×4. Před hotelem v Sisianu ale ve smluvený čas stála jakási dodávka. Její řidič se jmenoval Tsigan a jeho tvář byla snědší než tváře většiny Arménů. Říkám Tsiganovi, že tímhle nejedu, že byl slíben uaz. A on – to je uaz. Později jsem se dočetl, že to byl model 452 z roku 1965. Co by člověk požadoval za pouhých 1250 Kč… (cena za auto bez ohledu na počet lidí uvnitř). Každopádně jsem Tsiganovi uvěřil, že to skutečně uaz je a že to nahoru bezpečně vyjede.

Libanonské cedrové lesy jsou nejstarší písemně doložené lesy v historii. Píše se o nich nejen v Bibli, ale též v Eposu o Gilgamešovi i v Talmudu. Krása, vytrvalost, vznešenost, důstojnost, ušlechtilost – těmito slovy popisují cedr spisovatelé minulosti i současnosti. Libanonci jim říkají „Cedry Páně“ (Cedars of Lord).

Arabista Pavel Ťupek studoval mj. na Univerzitě krále Saúda v Rijádu. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví právě o Saúdské Arábii, zemi, která ukrývá před zraky nevěřících nejsvatější místa islámu Mekku a Medínu. Pavel Ťupek hovoří o cestování v SA a doporučuje místní doprovod, o saúdských ženách i mužích, o gastarbeitrech, saúdském pokrytectví i radikálním náboženském vzdělávání. A také doporučuje, co si o saúdské kultuře přečíst.

Eduard Sarkisjan je předsedou Občanského sdružení Arménský dům, jehož posláním je prezentovat v ČR kulturu a tradice arménského národa, sloužit jako informační zdroj o historii a současnosti Náhorního Karabachu, přispívat k rozvoji vzájemných vztahů mezi ČR a Arménií v oblasti cestování a podnikání a také podporovat humanitární a rozvojové projekty v Arménii a Náhorní Karabašské republice. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví o arménské pohostinnosti, vztahu Arménů ke komunismu, a doporučuje navštívit Náhorní Karabach, v současnosti bezpečný a dosud nezasažený a nezkažený turistickým ruchem.

Téměř 30 let tvořili nejlepší architekti a stavitelé z Damašku palác pro nejmocnějšího emíra Libanonu. Bašír Chehab II. Veliký ho nazval Beiteddine – Dům víry. Kdyby ho navštívil Karel Čapek, jistě by napsal, že palác byl vystavěn pro duchovní sybarity, kteří ležíce na zádech, oddávali se nevyčerpatelné a snivé kontemplaci. Však se Beiteddine přezdívá libanonská Alhambra.

Týros byl založen již někdy na začátku 3. tisíciletí př. n. l. Říkávalo se mu „Královna moří“ neboť lodě obchodníků a kolonizátorů z Týru ovládaly Středozemní moře stovky a stovky let. Příběhy z Bible vyprávějí o jeho pýše a kráse, které vyvolaly strašlivý boží hněv. V současnosti nosí jiholibanonský Týros arabské jméno Súr (Skála) a je městem s převážně šíitskou populací.

Jezuitský kněz prof. PhDr. Ludvík Armbruster působil v letech 1961 – 1990 na misii v Japonsku a přednášel na univerzitě Sofia. V rozhovoru pro www.cestomila.cz přibližuje dalekou zemi a vypráví, proč Japonci neovládají angličtinu a proč je složité překládat z japonštiny, jak dopadají manželství Japonců s Evropankami a Japonek s Evropany, i o tom, že si Japonci při čtení Nového zákona říkají, že jsou vlastně křesťané.

Necelé dva kilometry od Sidonu uprostřed zelených citrusových hájů se schovávají téměř neznámé ruiny jediného fénického chrámu v Libanonu, z něhož se až do 21. století zachovalo více než základové zdivo. Chrám byl zasvěcen bohu lékařství a znovuzrození Ešmunovi, který je spojován se starořeckým „otcem“ všech lékařů Asklépiem.

Sedíme na terase zrekonstruovaného karavanseraje Khan al-Franj, který byl obnoven z peněz nadace zavražděného bývalého premiéra R. Harírího. Uvelebeni v pohodlných polštářích shlížíme na minarety starých i nových mešit, kříže kostelů, malý přístav a křižáckou pevnost. Vítejte v Sidonu, prastarém městě, o kterém se mnohokrát vypráví v Bibli.