články - Asie

Legendární kniha Viliama Poltikoviče Touha po absolutnu se v nakladatelství Jota dočkala nového rozšířeného vydání. Sádhuové, jógíni, guruové, svámí, nágové, asketové – za nimi putuje Viliam Poltikovič. A my s ním. Fundovanějšího průvodce za indickými svatými muži u nás stěží najdete. Vydejte se tedy s autorem na daleký subkontinent, jeho putování vyvrcholí na největším náboženském setkání světa – na hinduistické slavnosti Mahá kumbhaméla.

Tomáš Pojar býval v 90. letech ředitelem humanitární organizace Člověk v tísni, později náměstkem ministra zahraničních věcí a v letech 2010 až 2014 českým velvyslancem v Izraeli. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví právě o Izraeli, fascinující zemi rozmanitých kultur a svobodných aktivních lidí, které příliš neovlivňují každodenní hrozby, nenávist a rezoluce. Tomáš Pojar mj. poradí kdy a kam v Izraeli cestovat, doporučí výlety do pouště i co si přečíst od izraelských spisovatelů.

„Mahávírova mrtvola tam ležela celou noc. Všichni slavili. Cpali se khičrím, praženým zrnem. Celou noc se popíjela kořalka. Ten, kdo utloukl Mahávíra kamením, byl dnes hrdinou celé kasty. Stateční bojovníci, kteří umlátili bezbranného, ukamenovali svázaného, se dmuli pýchou. Vždyť zachránili čest svou, své společnosti a svých žen. Čest žen, kterou jim muži poskytli za celoživotní otroctví.“

Staré Akko je pulzující orientální shluk a ucítíte ho, jakmile vstoupíte. Typické arabské město plné neuvěřitelných zákoutí, nemá cenu koukat do mapy, prostě se ponořte do těch kroutících se úzkých uliček. Tady všechny nevedou do Říma, ale do přístavu… a tam to žije. Spousta lodí, malé, větší, výletní, rybářské, jedna vedle druhé, na balvanech mola se povalují teenageři, sem tam kočka, jak by mohly v přístavu chybět.

Asi žádná země není v myslích turistů tolik spojena s horami. Nepál a hory, to jsou vlastně synonyma. Není divu. Malá země sevřená mezi Indií a Tibetem se pyšní nejvyšší a nejúchvatnější částí Himálaje. Pro milovníky aktivní turistiky (nejen) vydali v nakladatelství JOTA do češtiny přeložené aktualizované 8. vydání průvodce Nepálem Rough Guides.

Kniha Moderní jemenské povídky z brandýského nakladatelství Dar Ibn Rushd je antologií dvaadvaceti povídek z pera převážně ženských spisovatelek. O překlad se postaralo kolegium významných arabistů a čerstvých absolventů či studentů arabistiky. Ti předkládají českým posluchačům sérii příběhů, které vzájemně propojují především témata jako společenské postavení žen, význam rodiny, cena vlastního života, nešťastná láska, rozmarnost, vyloučení ze společnosti či dědičné prokletí fyzické krásy.

Asi každý, kdo stojí v Haifě na Sderot Ben Gurion, se vydá nahoru k zahradám svatyně víry Bahá´í. Vstup hlídá ochranka, kontrole baťůžků se nevyhnete. Jenže… zádrhel, nahoru se tudy nesmí, jen po pár schodech a dál je schodiště uzavřené. Nahoru se musí oklikou. Takže zase ven a po pravé ruce je zastávka autobusu a hned u ní schody, vstup je až nahoře z ulice Hatsiyonut. Vstupné se neplatí, strážci každému dvěma větami vysvětlí, co se nesmí. Jenže, svatyně není přístupná, jen jeden postranní výklenek plný květin. Musíme se zout a jakmile promluvím, jsem napomenut strážcem, tady se dodržuje ticho. Seznamujeme se s vírou Bahá´í.

German Colony je nejhezčím místem v Haifě, rekonstruované kamenné domy staré přes sto let, nad nimi se na svahu hory Karmel zvedají terasy zahrad a svatyně bahaiské víry. German Colony založili v roce 1868 templeři, členové německé protestantské sekty (německy Tempelgesellschaft nebo Deutscher Tempel), kteří v očekávání druhého příchodu Ježíše Krista přesídlili do Svaté země, kde založili několik zemědělských osad. Jednu z nich na úpatí hory Karmel, jejím centrem byl bulvár, který později dostal jméno prvního premiéra Izraele Bena Guriona.

Pár takových antických měst na mořském pobřeží existuje, na Sicílii například. Antické rozvaliny, zdi, sloupy, mozaiky a… v pozadí modré moře. Taková je i Caesarea na pobřeží Izraele, kterou poručil vystavět král Herodes. Prastaré kameny sahající dva tisíce let do historie a zdánlivě věčné moře.

V Tel Avivu nás druhý březnový týden přivítalo až 25 stupňů a lidé na plážích. Dlouhý pruh písečných pláží jsme viděli už z letadla těsně před přistáním. A jaké lidské hemžení na telavivských plážích, někteří se koupali, jiní posedávali a polehávali na písku, piknikovali, hráli volejbal, proháněli psy, někteří v plavkách, jiní přece jen ještě více oblečení.

Po celý březen se na mnoha místech ČR koná Festival ProTibet 2016. Při té příležitosti jsme si povídali s Kateřinou Jacques-Bursíkovou, členkou správní rady organizace Most, která mj. podporuje vzdělanost a zlepšování životních podmínek tibetských dětí. Kateřina Jacques-Bursíková se i jako poslankyně Poslanecké sněmovny PČR angažovala proti čínské politice v Tibetu. Založila Skupinu přátel Tibetu Parlamentu ČR, které předsedala. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví, že získat vízum do Tibetu je pro ni nemožné a cestuje tzv. Malým Tibetem, tedy Ladákhem a udolim Spiti. Doporučí, jak si užít Malý Tibet naplno, popisuje setkání s mnichy a mniškami i tibetská jídla. A také vzpomíná na setkání s dalajlámou v indické Dharamsale.

Zapomenutá vesnice státu Chin, 8hodinová cesta džípem, oběd v chatrči se slepicemi, starý horský kmen s dětskými tvářemi i potetovanými ženami, úchvatný výhled do Myanmaru, Bangladéše a na indické hory. Taková je Mount Victoria. Krásná i drsná a také živá a nepředvídatelná.

Nepřístupná a pod vládou despotických vraždících generálů – tak jsme znali po celá desetiletí turisticky nejméně dotčenou zemi jihovýchodní Asie – Myanmar. Časy se ale mění a dnešní Myanmar už není tolik tajemný a neznámý. Naopak, Myanmar zaplavují turisté z celého světa a z kdysi nedostupné země se stala lákavá turistická destinace. Nakladatelství Rough Guides vydalo v únoru svého prvního průvodce Myanmarem a trvalo jen několik měsíců, než ho nakladatelství JOTA přeložilo a vydalo v češtině.

Necelých sedmdesát kilometrů východně od Mandalaje na hranici Šanských hor leží městečko zvané Pyin Oo Lwin. Nadmořská výška 1100 metrů má nemalý vliv na jeho příjemné klima. To si v koloniálních dobách užívaly i britské jednotky a tradiční koloniální stavby a věž s hodinami anglického stylu dodnes napovídají silné britské dědictví. A jaký byl náš den v Pyin Oo Lwin – orchidejový park, bambusová buš, motorkářská jízda s místnímu kluky, vodopády s duhovou clonou a melounová sladká tečka na konec.

Už jste někdy jeli rychlostí kroku nad propastí barmského kaňonu? Gokteik patří k nejproslulejším železničním viaduktům světa. Co dříve sledovat? Výhled do rokle strašně hluboko dole, nebo nejisté pomalé popojíždění strojvedoucího? Necelý kilometr musí každému připadat jako věčnost. Úzké koleje jako z párátek vržou pod tíhou mašinky, ta se sune pomalu a opatrně, takže máme dostatek času si přes sto let staré dílo užít.

Hsipaw nemá architektonické památky jako Bagan ani plovoucí vesničky jako Inle, ale nadchne svým přirozeným charakterem a svěžestí horských vesniček. Asi proto tady baťůžkáři nakonec zůstanou déle než původně plánovali.

Z rozpálené Mandalaje je lepší co nejrychleji utéct, nebo se tam upečete. Zastavujeme taxík a s řidičem se domlouváme, že nás za 25 000 čatů vezme na celodenní výlet směr Inwa a Amarapura. Cestou, jak jinak, staví v několika manufakturách. Je smutné, jak rychle jsme my Evropané zapomněli na starou jednoduchou práci, vždyť vidíme jen hotový kus a doba nám zaslepila oči. Za tím jedním kusem dřevěné misky na ovoce nebo ubrusem stojí práce šikovného člověka a určitá dávka jeho času. Kolik práce je potřeba například na obyčejnou špulku nitě…

Nahlédněme pod prašnou clonu mandalajských bran a nechme se okouzlit čarovnou krásou teakového kláštera, královského paláce i panoramatického výhledu na největší řeku země Iravadi. Pročtěme si největší knihu světa a smočme mlsné jazýčky do třtinové šťávy, v níž snad – uprostřed prachových částeček vířících stojící vzduch – najdeme i schovanou mandalajskou esenci bytí.

Lodě plné turistů a rybáři pádlující nohou a natahující ruku pro dýško za cvaknutí foťákem. Kdepak. Inle může vypadat i jinak: jeskyně se psím doprovodem, fotbalový zápas, výroba cukrové třtiny a sklenka palmového vína s místními. Přijměte pozvání na výpravu za pravým srdcem jezera schovaným pod turistickou slupkou.

40 km² a 2230 malých, velkých, baňatých i hranatých templů. Vyprahlá prašná půda, sběrači mincí a masa turistů cvakajících foťákem při západu slunce. Tak to je Bagan z prospektů cestovních kanceláří. A co takhle časem dýchající malinké charismatické pagody z okrově zbarvených cihel, kaktusové hradby, pastevci v klapajících dřevácích a hadí překvapení v e-biku? I takový je Bagan, starobylé duchovní centrum Myanmaru.