články - Asie

Diyarbakir leží přímo na hranici záplavového území řeky Tigris. Ukrývá se za rozsáhlými antickými hradbami z černého bazaltu, které obklopují bludiště dlážděných i nedlážděných uliček starého města zdobených mešitami, medresami, trhy a kostely. První pohled na Diyarbakir ale nebyl nijak pozitivní – projížděli jsme nejprve novým městem, chaotickou výstavbou bez jakéhokoliv plánu. Diyarbakir je považován za hlavní město Kurdistánu a přestože nemá v ostatních částech Turecka dobrou pověst, není zde nebezpečno a obyvatelé jsou otevření a velmi vstřícní.

Cestou do Erzurumu jsme se většinou pohybovali ve výšce 1600–2000 metrů nad mořem. Nejvýše položeným místem byl průsmyk s Atatürkovým památníkem – 2409 metrů. Pod námi ležela severovýchodní Anatolie, o níž se říká, že je to nehostinná krajina ošlehaná větry. Díky pokročilé době a zapadajícímu slunci padaly na zem prodloužené stíny a světlo dodávalo krajině rozervané erozí magický ráz.

Přijměte pozvání k vyprávění o putování do východní části turecké země. Té, která sousedí s Gruzií, Arménií a také s Íránem, Irákem a Sýrií. Do neklidného regionu, který bývá nazýván „divokým Kurdistánem“ a kam se turisté nehrnou kvůli občasným zprávám, že kurdská PKK se opět pokusila o nějaký odboj. Pravda, rozumný člověk by se měl válečným zónám vyhnout, ale co si budeme nalhávat, dnešní přeinformovanost je spíše na škodu, neboť v Evropě toho víme o údajných konfliktech daleko více, než lidé žijící v dané zemi. Nejinak tomu bylo i ve východním Turecku, kde vládne pohostinnost a přátelskost.

Přiletí-li cizinec do Jakarty, vrhne se na něj hned na letišti tlupa taxikářů nabízejících odvoz do turistického centra města – uličky Jalan Jaksa. Slova „jangan ganggu saya (nechte mě na pokoji), která jsem se naučil v letadle, překvapivě působila, a agresivní dav, vykřikující něco o dvou stovkách tisíc rupií, se rozestupoval.

Ing. Rachid Khalil žije v ČR již 23 let a zabývá se překlady a tlumočením kurdského a arabského jazyka. Rachid Khalil pochází ze syrského Kurdistánu, z městečka Al-Qamišlí na východě Sýrie a je předsedou Kurdského občanského sdružení v ČR. Aktivně vystupuje za práva Kurdů i syrského národa v boji proti brutálnímu režimu B. Asada. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví o revoluci a spolužití národností v Sýrii, o tom, jak brněnské pušky pomohly Kurdům i o kurdském Karlu Krylovi, a věří, že budoucnost Sýrie i Kurdistánu je světlá.

Jaký byl Kuvajt v roce 1966? Malý obrázek si můžete udělat ze starých fotografií Mirky Baštové. Kuvajt byl jen krátce nezávislým státem, nejdůležitější prvky jeho ústavy se ale nezměnily dodnes – islámské právo coby základní kámen legislativy a islám jako státní náboženství.

Indická Kérala – nespočetné vodní kanály, rýžová políčka a jezera, která se naplňují vždy po období dešťů. Po kanálech plují kánoe místních obyvatel, přívozy, nákladní lodě a také turistické hausbóty. V přístavu Kóčin kotvily od začátku 16. století portugalské lodě, které se vydávaly dále do Macaa. Z Kóčinu se vozilo do Evropy exotické koření, tady zemřel a byl pohřben mořeplavec Vasco da Gama, než byly jeho ostatky po čtrnácti letech převezeny do Lisabonu.

Jaký byl irácký Kurdistán v roce 1966? Malý obrázek si můžete udělat ze starých fotografií Mirky Baštové. Cesty z Bagdádu do severovýchodních regionů Iráku byly bezpečnější než dnes, sem tam auto, velbloudí karavany nomádů, vesničky čítající nějakou tu chaloupku s početnými rodinami, zahalené ženy, muži v tradičních úborech i zvědavé děti, které se rády fotily.

Jaký byl Irák v roce 1966? Malý obrázek si můžete udělat z fotografií Mirky Baštové. Bylo osm let po svržení monarchie hášimovských panovníků, kteří se považovali za potomky proroka Muhammada. V 60. letech vládla armáda, jejíž představitelé navázali bližší vztahy se SSSR. Saddám Husajn ještě nebyl u moci a šíitské svatyně ve městech Karbalá a Nadžaf byly obleženy věřícími.

PhDr. Zuzana Kříhová je íránistka se specializací na perský jazyk a literaturu. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví o íránských ženách i mužích, o hidžábu uctívaném i zatracovaném, o nemravně oděných chodkyních, perském smyslu pro humor i o iránském „přeháfezování“.

Myra patřila mezi šest hlavních měst tzv. Lýkijské ligy. Z jejího přístavu vyplouvaly lodě do Říma i do Egypta, navštívil ji římský císař Hadrián, píše se o ní v Bibli. Dávno tomu, dnes leží archeologický areál s úchvatnými skalními hroby významných lýkijských občanů i římským divadlem na kraji ospalého městečka Demre, známého skleníky a rajčaty. A sv. Mikulášem.

Chaotický provoz na hanojských silnicích utichl, v autech a na motorkách totiž neměl kdo jezdit – řidiči běhali, hráli, cvičili. V tom brzkém ranním čase se totiž do vyprázdněných ulic nahrnuli lidé, aby si zaběhali, zahráli na chodnících badminton a zacvičili aerobik. Trénovali všichni, mladí i senioři. Některé převážně ženské skupiny se věnovaly jakési terapii smíchem. Procvičovaly mimiku obličeje, protahovaly pusu, smály se s prsty v ústech.

Istanbul je učebnicí islámské architektury, desítky a desítky minaretů se tyčí nad Bosporem, kde se prý potkávají Západ a Východ. Počet mešit nenechá nikoho na pochybách, které náboženství je v Istanbulu pánem. Nejposvátnější ze všech istanbulských mešit stojí ve čtvrti Eyüp, vně hradeb starého města, na místě, kde byl před více než tisíciletím pohřben Ajjúb al-Ansari (turecky Eyüp Ensari), přítel proroka Muhammada.

Barmanista PhDr. Jan Bečka, CSc., filolog a historik, je vědeckým pracovníkem Orientálního ústavu AV ČR v.v.i. V letech 1996 až 2000 působil jako první velvyslanec České republiky v Thajsku (akreditovaný současně v Kambodži, Laosu a Barmě/Myanmě). V roce 2007 vydal v NLN knihu Dějiny Barmy, která je výsledkem jeho téměř půlstoleté orientalistické specializace. V rozhovoru pro www.cestomila.cz odpovídá na otázky týkající se historických událostí i současných problémů Barmy.

Ján Ičo studoval vietnamský jazyk a kulturu v Praze a Hanoji. V současnosti pracuje na Ústavu dálného východu FF UK. V rozhovoru pro www.cestomila.cz se dušuje, že vykáním Vietnamcovi na tržnici můžete hodně získat.

Jen jedinkrát v roce se život v mongolském hlavním městě zastaví tak, jako druhý týden v červenci, kdy se koná tradiční festival Naadam. Diváci po dva dny s napětím sledují klání v mongolském zápase, lukostřelbě a jízdě na koních. Většina obchodů a služeb nefunguje, vždyť kdo by si Naadam nechal uniknout?

Asi málokoho překvapí, že součástí vietnamské kuchyně je vše, co leze, chodí, plave či létá. Ochutnat můžete žáby, škeble, kraby, psy, hmyzí larvy, krysy a také hady. Čtvrť Le Mat na předměstí Hanoje je proslulá hadími specialitami – mezi živými hady si vyberete toho svého a pak již popíjíte hadí krev a vychutnáváte syrové tlukoucí srdce.

Petr Kučera přeložil čtyři romány nejznámějšího tureckého spisovatele Orhana Pamuka (např. Jmenuji se Červená; Bílá pevnost). Učí turecký jazyk a literaturu na FF UK, studoval na Ankarské univerzitě i Bosporské univerzitě v Istanbulu. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví o minulosti i současnosti Turecka, o jeho kultuře i politice.

Na věžích Prambananu se před námi otevřely legendy a mýty hinduistického světa – mocní bohové a bohyně v barvitých vtěleních, svatí mužové, strašliví démoni rákšasové a opičí vládce Hanumán se svou armádou, Garuda, král všeho ptactva, nágové, nebeské víly apsarasy, příběhy o neobyčejných i obyčejných lidských osudech. Jakoby se veškerá staroindická fantazie před námi zhmotnila a ve světlech planoucích ohňů tančil sám Ráma.

Jaké bylo Turecko v roce 1966? Malý obrázek si můžete udělat z fotografií Mirky Baštové. Pravidla ochrany antických památek, jimiž je především západní Turecko doslova poseté, nebyla tak přísná jako dnes a dávala ojedinělým návštěvníkům dostatek volnosti.