články - Asie

Břetislav Tureček je novinář a fotograf, který působil pět let jako zpravodaj Českého rozhlasu na Blízkém východě. Jednou z jeho nejoblíbenějších blízkovýchodních zemí je Írán, o kterém píše ve svých knihách. Ta poslední – Labyrintem Íránu – vyšla letos a popisuje světlé i stinné stránky života v zemi, která i na začátku 21. století vyvolává v mnoha Evropanech pocit neznáma a obav. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví Břetislav Tureček o probíhajícím postním měsíci ramadánu, kuriózní příhodě, kdy trávil noc na muslimském hřbitově, vysvětluje systém íránské zdvořilosti a že v Evropě slavné íránské filmy zajímají v Íránu jen intelektuály. A varuje před pohybem v pohraničních oblastech.

PhDr. Jiří Šíma, DrSc. je zakladatelem obč. sdružení Společnosti přátel Mongolska a Klubu přátel Asie Pražská jurta. Překládá mongolskou literaturu do češtiny a po celý život se snaží rozvíjet vzájemné poznávání. Do Mongolska cestoval více než stokrát, nejprve jako student, později překladatel či cestovatel a také v roli velvyslance. Tisíce kilometrů procestoval i v odlehlých regionech Mongolska nejen v autě, ale i v sedle koně. V rozhovoru pro www.cestomila.cz Jiří Šíma doporučuje cestovat do Mongolska po vzoru Mongolů po zemi, rozpovídal se o horlivém šíření buddhismu i o tradiční mongolské pohostinnosti. A řeč přišla i na Čingischána, střílení lukem a pozorovací schopnosti Mongolů, kteří jsou schopni najít svou ovci ve stohlavém cizím stádu.

Co mi ale naprosto vyrazilo dech, to byla úžasná „Studna dračího pramene“, pečlivě ukrytá v křivolakých kamenných uličkách. Voda v ní je úžasně čistá, u jejího dna plavou desítky ryb. Tato hlavní studna má tvar osmiúhelníku a po její levé straně stojí dvě stély z doby vlády císaře Qianlonga (1736 – 1796, dyn. Qing), které poskytují detailní záznam o její opravě. O kousek dál je několik čtvercových studen, které slouží pro praní prádla a i dnes se hemží osobami převážně ženského pohlaví, které důsledně mlátí mokrým oblečením o kamennou dlažbu a zbavují jej tak nečistot. Hlavní památka ale stojí uprostřed hlavní studny. Je jí sloup s motivy draka, ryby (oboje je v Číně symbolem štěstí), bůžka dlouhověkosti a síně nesmrtelných, které se váží k čínské mytologii. Tuto vzácnost uchránil před rudými gardami za Kulturní revoluce jeden kádr, který posbíral zbytky zdravého rozumu a sloup pomocí provazu strhnul pod hladinu a ukryl jej na dně.

Stanislav Slavický vystudoval teatrologii na UK a je expertem na etnické divadlo. Od roku 1990 byl poradcem prezidenta Václava Havla pro Asii, Afriku a Latinskou Ameriku a doprovázel ho na cestách po těchto regionech. Od roku 1999 byl šest let velvyslancem na Filipínách a kromě diplomatické práce se věnoval též dokumentační a publikační činnosti. Dokument Filipíny – pašije a fiesty natočil pro ČT a stejnojmenná kniha vyšla v roce 2008. V rozhovoru pro www.cestomila.cz zavzpomínal Stanislav Slavický na Filipíny, práci s V. Havlem, na barmskou disidentku Su Ťij a rozpovídal se o kontaktech filipínského národního hrdiny s litoměřickým profesorem. A řeč přišla i na H. Cháveze, který uznával revolucionáře V. Havla.

Pečlivě upravený knírek a v koutku úst věčně doutnající ocucané žváro. U pásku klíčky zavěšené na karabince, pečlivě nažehlené puky černých či tmavě modrých tesilek a kožené botky, nejlépe do špičky. Obuv je důkladně vyleštěná jen do chvíle, než v nich majitel totálně zapadne do bahna, většinou ve snaze vyprostit uvízlý autobus.

Jan Karlach je autorem etnografického cestopisu jižní Čínou s názvem „Čína: Střípky z jižního Podnebesí“, který v loňském roce vydalo nakladatelství Gasset. Do Číny přiletěl poprvé v roce 2006 a od té do doby se tam pravidelně vrací, mj. studoval v Čcheng-tu v provincii Sečuán. Zaměřuje se na problematiku národnostních menšin, především Nuo-suů z jižního Sečuánu. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví, že tibetská kultura, tak jak je většinovým etnikem Chanů interpretována, pomalu spěje v Číně do mainstreamu, ale o sečuánské menšiny je pramalý zájem. Kritizuje nejen čínský domácí turismus, pochvaluje si relativně bezpečné cestování těžce dostupnými horami i podél barmské hranice. A na závěr vypráví o Kuej-jangu, který považuje za jedno z čínských hlavních měst psího masa.

„…a ejhle, na nebesích, jaký div: sám Mesiáš se pustil do tance, když verše Hafézovy Venuše zazpívala…“, tyto verše o sobě neváhal napsat Haféz, perský básník, o němž německý filozof Nietsche prohlásil: „Krčma, kterou jsi postavil, je větší než kterýkoliv jiný dům. Nikdo není schopen pít víno, které si připravil.“

Tomáš Petrů je jedním z autorů knihy Dějiny Indonésie vydané v Nakladatelství Lidové Noviny. Na Jávě studoval indonéštinu a javánštinu a zúčastnil se mj. expedice Siberut 2000, vedené Josefem Formánkem, spisovatelem a zakladatelem magazínu Koktejl. Vede obor Asijská studia a mezinárodní vztahy na Metropolitní univerzitě Praha, kde učí předměty se zaměřením na jihovýchodní Asii, především Indonésii a malajský svět. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví o uvolněné atmosféře v javánské Yogyakartě, kritizuje mafiánské praktiky na sopce Bromo a dalších nejnavštěvova­nějších místech země, vzpomíná na indonéské pohřby a doporučuje navštívit ostrov Sumba a festival Pasola.

Je to omračující podívaná, daleko na východě v arménských horách, téměř na konci římské říše a jakoby na konci světa – stojí na okraji hluboké bazaltové strže antický chrám s jónskými sloupy. A v sousedství pozůstatky římských lázní s mozaikou, na níž se na delfínovi vznáší mořská bohyně Thetis, matka legendárního dobyvatele Tróje Achillea.

„Masada je místem mnohonásobného významu: dokladem starověké existence židovského národa, památkou připomínající podivuhodnou architektonickou a technickou zdatnost svých tvůrců, ale i ohromujícím divem přírody. Nade vše však Masada zůstává symbolem. Příběh jejích obklíčených obránců vzdorujících celé měsíce římské přesile, věrnost vlastní víře, s níž raději volili dobrovolnou smrt než kapitulaci – to vše má svůj dosah a působivost i dnes. Ne nadarmo se Masada stala místem přísahy izraelských vojáků.“

Klášter Sevanavank byl založen v polovině devátého století, v době, kdy se Arméni vymaňovali z dvousetletého arabského porobení a sílícího vlivu islámu. Jako němý kamenný svědek znovu se šířícího křesťanství shlíží ze skal na studené vody jezera Sevan, ležícího v nadmořské výšce 1900 metrů.

V dobách, kdy dnešní hlavní město Malajsie Kuala Lumpur nebylo víc než malárií zamořenou bažinou a Penang se teprve měl stát perlou Orientu, Melaka již byla jedním z největších obchodních přístavů jihovýchodní Asie. Podle malajských pramenů ji založil v roce 1402 jistý Paramešvara, hinduistický princ ze Sumatry, který přijal islámskou víru.

Pavel Hons vystudoval indologii se specializací tamilština na FF UK a od roku 2008 je zaměstnancem Orientálního ústavu AV ČR. Loni vydal společně s Dagmar Markovou antologii hindské a tamilské dalitské literatury „Když němí promluví“. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví o tzv. nedotýkatelných (dalitech), kteří jsou na nejnižším stupni indického kastovního řádu, o znásilnění a dalších krutých trestech, kterým podléhali v případě neposlušnosti vyšším kastám, pokládá si otázku, kdo bude v Indii čistit v budoucnu záchody a popisuje setkání s dalitskou spisovatelkou­ Bámou.

Výlet za komodskými draky je poutí do východní části Indonésie. Na pěti ostrovech vulkanického původu zde žije nejmohutnější zástupce ještěrů z čeledi varanovitých – varan komodský. V lokálním dialektu se mu říká „ora“, známější je ale jeho přezdívka komodský drak, kterou získal pro svůj divoký vzhled, velikost a agresivitu. Tihle draci totiž neváhají napadnout člověka.

Tomáš Reindl je skladatel, multi-instrumentalista a hráč na tabla. Hře na tabla a studiu klasické indické hudby se věnoval mj. v indickém Váránasí. Tomáš Reindl hrává s kapelou Al-Yaman, kytaristou a hráčem na sitár Amitem Chatterjeem, doprovází tanečnice indického chrámového tance kathak, vede workshopy hry na tabla a ve svém sólovém projektu Omnion spojuje mnoho vrstev a inspirací hudebními tradicemi východu a západu. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví o Váránasí, o svých prvních intenzivních krůčcích na indickém subkotinentu, cestách na tablové koncerty až do Kalkaty i setkání s legendárním Zakirem Hussainem.

Jerevan se pyšní svým věkem – je dokonce starší než Řím, první pevnost zde urartský král Argišti I. založil již v roce 783 před n. l. Nejedná se o nějakou legendu předkládanou turistům. Ve Státním muzeu arménské historie vystavují originální kámen, do něhož nechal Argišti I. svůj příkaz vyrýt klínovým písmem na věky věků.

Ve středověku bývala Bahla opevněnou oázou uprostřed pouště, v níž po staletí vládl beduínský kmen Banu Nebhan. Tady se šířila ibádíja, militantní odnož šíitského islámu, nesmlouvavě konzervativní a k nevěřícím nepřátelská. Beduínská divokost Bahly je ale minulostí a khanjar – tradiční dýka ománského muže – cizincům nehrozí. Pevnost a dlouhé hradby Bahly, kdysi chránící mezi palmami zasazené staré domy z nepálených cihel, jsou zapsané na seznamu světového dědictví UNESCO.

Jestliže se o Thajsku říká, že je zemí úsměvů, o Kambodži to platí dvojnásob. V nedávné minulosti se ale stalo jméno Kambodža synonymem hrůz a děsu. Krvavá vláda Rudých Khmerů je v Kambodži stále živá, dodnes probíhají soudy s některými z vůdců genocidního režimu. Jedním z míst, kam míří kroky těch, kteří se chtějí seznámit s nedávnou krutou minulostí země, je bývalé vězení Tuol Sleng, přeměněné na muzeum a přístupné veřejnosti.

Dominantou hlavního města Ománu Maskatu je mešita sultána Kabúse. Otevřena byla v roce 2001 a pojme 20 000 věřících. Na slunci všechny oslní paprsky odrážející se od bělostného mramoru, uvnitř ohromí 21 tun vážící ručně tkaný perský koberec o rozměrech 70×60 metrů, považovaný za druhý největší na světě.

Mongolsko je známé jako jednotvárná země nekonečných stepí a nesčetných stád koní, koz, ovcí. Pokusím se vyvrátit tuto zarytou představu o Mongolsku a popíšu i některá specifika mongolské povahy, se kterou je dobré počítat předem, a která vám na cestě jistě způsobí mnoho radostných, ale též komplikovaných situací.