články - Evropa

V Česku byste stěží hledali člověka, který by měl k Rusku „intimnější“ vztah než Jaromír Štětina. Na Sibiř jezdil s kamarády již v 60. letech minulého století, po pádu komunismu pracoval v Rusku jako novinář a válečný reportér, zblízka se dotkl válek v Čečensku i Náhorním Karabachu. Od roku 2004 je Jaromír Štětina senátorem. V rozhovoru pro www.cestomila.cz se svěřil, že se mu po Rusku stýská a chybí mu také novinařina. Cestovatelům doporučuje Dálný východ, sám by ale jel navštívit hrob čečenského přítele Aslanbeka Ismailova. A na závěr připomíná slova Václava Havla, že Rusku se musí říkat pravda do očí.

Colmar je pozoruhodnou směsicí německých a francouzských vlivů a nepochybně jedno z nejmalebnějších měst v Alsasku. Hrázděné domy pastelových barev, čtvrť kanálů proplétajících se mezi domky, které se říká Malé Benátky (Petite Venise), kam oko dohlédne, všude spousta barevných květin, restaurací, obchůdků s víny. Kolorit téhle pohody dokreslují čapí hnízda na střechách domů i katedrály.

Přijměte pozvání do vyšebrodského kláštera na 1. zemskou příhraniční výstavu jižní Čechy – Horní Rakousko. Výstava bude probíhat na čtyřech místech – kromě Vyššího Brodu v Českém Krumlově, Bad Leonfeldenu a Freistadtu. Vyšebrodský klášter má poslední dva měsíce, aby se „hodil do gala“, mj. budou vytvořeny podmínky pro bezpečné vystavení proslulého Závišova kříže, který je stavěn naroveň korunovačních klenotů a v němž je dle pověstí i úlomek z kříže, na kterém byl ukřižován Ježíš Kristus.

„Řeka Vltava vine se hlubokým skalnatým údolím do žuly zarytým v rozmanitých oklikách a dosahuje největší malebnosti v prazích pod Čertovou stěnou“ – tak popisuje Řivnáčův průvodce po Šumavě z roku 1883 divoké a romantické řečiště Vltavy mezi Loučovicemi a Vyšším Brodem. Sem, pekelná vy roto, k práci teď! – povzbuzoval rarach svolané nečisté síly, které vystavěly toto kamenné moře.

Z hořící Tróje prchal Aeneas, legendární mýtický zakladatel římského národa. Na své dlouhé takřka odysseovské plavbě Středozemním mořem přistál i na pobřeží dnešní Albánie u města Buthrotum. Jaké zažil překvapení, když mu v ústrety šel Helenus, syn trojského krále Priama a Andromaché, vdova po Hectorovi, největším bojovníkovi Tróji. Buthrotum – dnešní Butrint – se měl podobat zbořené Tróji. Tak popsal Butrint římský básník Publius Vergilius Maro ve třetí knize svého eposu Aeneis.

Miroslav Jakeš došel jako první Čech na lyžích na severní pól a světoznámý se stal jeho sólový přechod Grónska z východu na západ bez jakéhokoli spojení s okolním světem. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví o přírodních krásách Grónska a Špicberk, kam někdy vyráží sám, jindy doprovází turisty. Poradí, jak se vyhnout nebezpečnému setkání s ledními medvědy a dodává – „pojeďte se mnou, lidi“, v Grónsku je v létě teplo a rostou tam houby a borůvky.

Jednoho dne koncem července jsme se sešli s partou na nádraží. Bylo nás šest, tři holky a tři kluci. Věděli jsme pouze, že jedeme do Rumunska, plán trasy byl vysloveně nejasný. Jediné, co jsme měli, byly lístky na vlak do Budapešti.

Pafos na jihozápadním kyperském pobřeží byl osídlen již v neolitu, píše se o něm v Bibli a v dávné antické minulosti se stal centrem kultu bohyně Afrodity. A jaký je Pafos ve 21. století? Zaboříte nohy do teplého písku, ochutnáte kyperskou kuchyni a s antickou historií se seznámíte ze světoznámých mozaik i hrobek králů.

Městečko Holíč najdete na mapě hned za řekou Moravou. Kromě zámku v neutěšeném stavu a větrného mlýna není příliš důvodů, proč se v Holíči zastavovat, mezi slovenská „nej“ Holíč nikdo nezařadí. Mě inspirovala (pokolikáté již…) k návštěvě Holíče kniha. Napsal ji H. J. Tauber a vyšla již před deseti lety pod názvem Atlantida holíčských Židů. Jejich svět jsem ale v Holíči nenašel, zmizel pod rasovými zákony za 2. světové války. Holíč má ale leccos společného s naším prvním prezidentem T. G. Masarykem.

Andreas Pieralli se narodil ve Florencii, ale již 7 let žije v Praze. Protože pochází z italsko-české rodiny, mluví perfektní češtinou a jako novinář se věnuje i blogům na iHned a Respektu, kde se věnuje nejen italské politice, ale též srovnání Italů a Čechů. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví nejen o rozdílech ve stravování v ČR a v Itálii, ale také o „campanilismu“, italské blbé náladě, doporučí, kam se v Itálii podívat a na závěr i jakým filmem se naladit na cestu do Itálie.

„My nejsme lakomci, my jen tak vypadáme“ žertoval jeden bodrý Moravák uprostřed vinohradů a sadů nad Uherským Hradištěm. „Napime sa“ a doléval dalšího panáka. V Uherském Hradišti se o víkendu konaly Slavnosti vína a otevřených památek, které jsou milým setkáním se slováckou muzikou a posezením nad sklenkou vína, burčáku nebo něčeho ostřejšího.

Uprostřed lesů Jihlavských vrchů se v nadmořské výšce 667 metrů ukrývá hrad Roštejn. Byl postaven přibližně v letech 1348–53 a původně pojmenován Rossenstein podle rodového znaku pánů z Hradce a divokých skal. Výlet na Roštejn nabízí nejen prohlídku hradu, ale i krásné přírodní koupání v nedalekém Velkém pařezitém rybníce. A jen osm kilometrů od Roštejna se tyčí nejvyšší bod Českomoravské vrchoviny – Javořice.

Když se švýcarský malíř a mědirytec Adrian Zingg toulal romantickou krajinou mezi Drážďanami a českou hranicí, ještě se tomuto regionu neříkalo Saské Švýcarsko. Právě Zingg pojmenoval tyhle kytice skal, které mu připomínaly krásy domova. To se psala druhá polovina 18. století a ve skalním labyrintu 194 metrů nad hladinou Labe ještě nestál most Bastei, z něhož je okouzlující výhled na stolové hory Labských pískovců.

ZOO v Plzni je druhou nejstarší zoologickou zahradou v ČR, založena byla již v roce 1926. Ještě předtím, na konci 19. století, sloužily obyvatelům Plzně k pobavení vivárium s vrubozobými ptáky a opičkami i pojízdné zvěřince s medvědy a dokonce tygry, které do města občas zavítaly. Přes svůj „věk“ patří plzeňská zoo k nejkrásnějším a nejmodernějším u nás. A také k nejnavštěvo­vanějším, v součtu let 2010 a 2011 jí patří třetí místo, jejími branami prošlo 921 810 lidí.

Jökulsárlón je nepochybně jedno z nejúchvatnějších míst na Islandu. A nejvíce fotografované. V okouzlující ledovcové laguně plavou obří kry zabarvené do všech odstínů modré barvy. Tak hluboce modré, že člověk má pocit, že kdyby se před ním azurová kra rozpadla, zevnitř se musí vynořit ultramarín. A mezi ledovými krami vidíme černé tečky. Pět šest možná i osm a pohybují se. To jsou hlavy hravých tuleňů, kteří se lagunou prohánějí.

Krajské město Plzeň nabízí svým hostům mnohé turistické cíle, např. katedrálu sv. Bartoloměje, zoologickou zahradu, pivovar a také jednu z největších synagog světa. Běžně se udává, že plzeňská synagoga je třetí největší na světě, tento údaj, který si přečtete i na známých portálech jako Kudy z nudy nebo Atlas Česka, není pravdivý. Nepochybně jsou větší synagogy v Izraeli i v New Yorku, přesto byste během návštěvy Plzně neměli prohlídku naší největší synagogy vynechat.

Zřícenina hradu Hazmburk se tyčí na kopci střežícím rovinu kolem břehů Ohře v nadmořské výšce 418 metrů. Je odtud výjimečný kruhový rozhled na středočeskou krajinu a na Milešovku, nejvyšší vrchol Českého středohoří. Ta je s nadmořskou výškou 837 metrů téměř přesně dvakrát vyšší než Hazmburk. Říká se údajně o těchto dominantách dolního Poohří, že Milešovka je zde královnou a Hazmburk králem. Nejhezčí výhled je z přístupné Bílé věže, ale kdo je líný a nahoru se mu po dřevěném schodišti nebude chtít, o moc nepřijde, báječný výhled je z celého vrcholu Hazmburku.

Mangalem je nepochybně nejkrásnější městskou čtvrtí v Albánii. Dokonce v dobách, kdy bouřlivá socialistická paneláková výstavba poznamenala téměř všechna albánská města, byla tato čtvrť města Berat vyhlášena kulturní památkovou rezervací.

Zahlédnout dravé ptáky a především sokoly vyžaduje v Česku obvykle jistou dávku trpělivosti. Nic takového neplatí v Adršpašsko-teplických skalách, kde se na jaře nad hlavami návštěvníků přírodní rezervace prolétávají desítky dravců. Během dubna zde hnízdí a na přelomu dubna a května krmí svá ukřičená mláďata. Křik nedávno narozených malých sokolů, poštolek, jestřábů i krkavců se po celý den rozléhá v labyrintech skalních věží.

Pravá islandská divočina, takový je čtyřdenní trek Laugavegur, který je právem řazen mezi nejkrásnější túry světa. Hory barvy duhy, koupání v horkých pramenech, lávová pole, ledovcové splazy, brodění ledových řek a divoké rokle vyhloubené valícími se vodami.