články - Evropa

Víno pěstovali v Toskánsku již Etruskové a to je velký let časem zpět. Díky této tradici vyrostly v Toskánsku početné generace vinařských mistrů. Patří k nim i rodina Contucciů z pitoreskního kamenného městečka Montepulciano. Andrea Contucci, vinař od kolébky, vypráví v rozhovoru pro www.cestomila.cz o předlouhé historii své rodiny, svazku s Florencií a především o proslaveném Vinu Nobile.

Svatý Jan pod Skalou je mystické místo spojené s českou historií a legendami o knížeti Bořivojovi a jeho manželce sv. Ludmile. Z Karlštejna je Svatý Jan pod Skalou vzdálen pouhých 8 kilometrů příjemné procházky lesem kolem Dubu sedmi bratří a Bubovických vodopádů.

Hrad na Tetíně je poprvé zmiňován ve staroslověnské legendě o sv. Ludmile z 10. století. Nezbylo z něj téměř nic, jen několik zbytků zdí stojí na ostrohu vysoko nad Berounkou. Okouzlující výhled ze skal na točící se řeku ale nenechá chladným žádné romantické srdce.

„Je to provincie, ale monumentální; brunátný a hranatý typ lidí, ale děvčata hezčí než dole v Anglii, krásné usmrkané děti, život rozložitý a chlapský přes všechen kalvinismus.“

Nebyl to nápad z nejšťastnějších, vyrazit do úzkých skalních chodeb Maloskalska uprostřed zimy. V únorovém dnu ležel na cestičkách sevřených kolmými skalami zledovatělý sníh. Hrad Vranov-Pantheon bývá otevřen až od dubna a tak nás v Malé skále nic nedrželo. Stoupali jsme za zimní tváří skalních labyrintů Chléviště a Kalich.

„Skály samy nám vypravují… jen na nás jest, abychom naslouchali mluvu tu, abychom porozuměli řeči, kterou skály k nám mluví, a tím dovídali se o zjevech, jejichž očitými svědky byly skály Prachovské. Celý vznik a vývoj skal těch písmem nesmazatelným, lapidárním zaznamenány jsou v roklích jejich“ – Körberův illustrovaný průvodce po památných a zajímavých místech Království Českého, který v roce 1906 sepsal profesor Gothard Smolař.

Česká Kanada, drsný kraj s pohnutou minulostí. Vydali jsme se nejprve do Slavonic a odtud po červené značce ke hradu Landštejn a hlubokými lesy v blízkosti kdysi zapovězené hranice k originální romantické vlakové zastávce u vesnice Kaproun.

V rovinaté krajině nedaleko Evory stojí uprostřed polí a hájů malá kaple – Anta Capela de São Brissos. Venkované z Alenteja ji postavili někdy v 17. století a na první pohled se liší od podobných kapliček na portugalském venkově. Vesničané totiž využili ke stavbě křesťanské kaple prastarého pohanského dolmenu a jeho pěti mohutných vztyčených kamenů, které zde stály již před 5000–6000 lety.

Češi se prý v baladické Bretani cítí jako doma, a nebude to jen propuknutím keltské módy po pádu komunistického režimu. Vždyť uchvácen Bretaní sem pravidelně jezdíval Jan Zrzavý, jehož oblíbenými místy byli ostrov Île de Sein, poloostrov Crozon nebo kamenné městečko Locronan. Bretaň očarovala i Otakara Lebedu, který pobýval mezi rybáři v přístavu Concarneau.

„Není zde ani jeden strom, na který by bylo možno pověsit vojáka, ani dost vody, abychom ho mohli utopit, ani dost půdy, abychom ho mohli pohřbít". Těmito slovy charakterizoval jeden z Cromwellových generálů Edmund Ludlow skalnatý kraj Burren. V této kamenité pustině se tyčí Poulnabrone Dolmen, hrobka stará 5500 a možná až 6000 let.

Na jihu Toskánska, v kraji Etrusků, vinic a červeného vína, se tyčí úzké a vysoké kamenné domy Sorana. Jakoby člověk zabloudil zpět do středověku nebo do dalekého Jemenu, kde mají podobné věžáky též, jen barvou se liší. Člověk si může hlavu vykroutit, když se dívá vzhůru, kde to vlastně ty kyklopské sloupy končí.

Kráčíme po dlažbě zdobené templářskými kříži, procházíme přes Praça da República, v jehož středu stojí socha templářského velmistra a stoupáme na kopec nad městem, kde stojí mocný hrad a klášter templářů. Navíc se brodíme potoky vody, prudký slejvák zalil ulice. Scéna jak z historického velkofilmu – takový je Tomar, město založené templáři asi 100 km severně od Lisabonu.

Novoroční výstup na Kleť, nejvyšší horu Blanského lesa v podhůří Šumavy, na Českokrumlovsku zdomácněl a pokud se počasí usměje teplým sluncem, je nejpopulárnější akcí regionu na přelomu roku. Od zámku v Českém Krumlově je to na vrchol pouhých 8 kilometrů.

Blíží-li se člověk k Českému Krumlovu regionálním vláčkem, přetěžko v něm příjezd vyvolává pocity, že se zanedlouho ocitne v jednom z českých měst na seznamu památek Unesco. Pouze nápisy accomodation či guide na nádražní budově dávají na vědomí, že jsme blízko mimořádnému dědictví renesančních časů.

Portugalská metropole Lisabon je stará přes 3000 let. Jedním z jejích největších turistických lákadel je obří oceanárium (Oceanário de Lisboa), postavené před 12 lety, které se stalo domovem pro 16 tisíc zvířat. Každoročně si sem přijde prohlédnout podmořský život na milion návštěvníků.

Často čítávám, co člověk musí vidět v Lisabonu – katedrálu Sé (Sé Catedral de Lisboa), Belémskou věž (Torre de Belém), klášter sv. Jeronýma (Mosteiro dos Jerónimos), hrad (Castelo de São Jorge) atd. Já ale doporučuji zabloudit v klikatých a uzoučkých uličkách Alfamy, nejstarší lisabonské čtvrti.

My Češi, jako národ nemající moře, vnucujeme zastaralým příslovím svým potomkům, že největší radostí prasete je „býti v žitě“. Ale Albánci vědí své. „Má se jako prase v moři“ takové změny by měla doznat česká tradice, která zdaleka nevystihuje realitu 21. století.

Nevím, kolikrát hleděl Jan Neruda do hladiny Černého jezera, o jehož vodách básnil ve své Romanci o Černém jezeře. My jsme se k Černému a také k Čertovu jezeru vypravili poslední den roku, na Silvestra, kdy jeho hluboké vody byly zahaleny bílým sněhem a ledem. Tiše bílá mlha skrývala i les na Jezerní stěně tyčící se nad jezerem.

Bretaň, to je divoké pobřeží, útesy a vlny dunící pod skalami. Jedním z nejdivočejších míst Bretaně je Pointe du Raz, skála vybíhající hluboko do moře, bičovaná neúnavnými a nepřetržitými vě­try.

Moje pouť jižní Albánií začala u Ohridského jezera a přes městečka Korcë a Gjirokastra vedla horskými průsmyky k mořskému pobřeží plnému památek na římskou přítomnost před dvěma tisíci lety.