ŘECKO

Kastelorizo je nejvýchodnějším obydleným řeckým ostrovem. Do Atén je to odhadem pět stovek kilometrů, na „nedaleký“ Rhodos více než sto, ovšem z tureckého přístavního letoviska Kaş pouze sedm. Kastelorizo je především půvabný přístav s barevnými domy a báječnou mořskou kuchyní, modrou jeskyní, v průzračném moři plavou obří karety, nahoře ve skalách antická akropole Palaiocastro.

Athény jsou symbolem starořecké kultury, filozofie, demokracie. Jednou z nejkrásnějších památek Athén je chrám Dia Olympského (řecky Ναός του Ολυμπίου Διός), kterému se říká i Olympieion. Kdysi největší chrám starověkého Řecka, o němž římský historik Livius napsal ve svých monumentálních dějinách Říma: „Jediný na světě, který byl zahájen v měřítku vhodném velikosti božstva.“

Z Atén jezdí autobusy k mysu Sounion z autobusového terminálu Mavromateon – oranžové KTEL Attikis. Jízdní řád lze najít na internetu, jezdí po celý den, obvykle každou hodinu. Autobusy vyrážejí ze stanice před terminálem, je tedy lepší se místních zeptat na přesné místo odjezdu. Cesta trvá nejméně 90 minut, v případě ucpaných aténských ulic se může protáhnout ke dvěma hodinám. Sounion je poslední zastávkou (přímo pod chrámem), ze stejného místa autobusy vyjíždějí zpět. Lístek stojí na jednu cestu za osobu 6,9 €.

Kam zajít za poznáním řecké kavárny? Tou Mougou má pověst jedné z nejstarších na ostrově. Jedna obyčejná místnost plus terasa, kam chodí turisté lační po výhledu dolů na přístav a moře. V té vstupní místnosti sedí pouze místní starší pánové, hrají karty, kouří (Řecko rozhodně není nepřátelské ke kuřákům) a… popíjejí většinou malou láhev vody, jeden řeckou kávu. Nic víc. Žádné ouzo, žádná sklenička vína či pivo. Byl to maličko smutný pohled, odhadem tucet starších mužů utrácejících pouze za vodu.

Jaký je Amorgos? Hornatý ostrov, jehož nejznámější památkou je podivuhodný klášter Hozoviotissa „přilepený“ na útesu asi dvě stovky metrů nad mořskou hladinou. Pouhých 126 kilometrů čtverečních a dvě tisícovky obyvatel. Východní pobřeží ostrova je hodně dramatické, útesy, vlny rozbíjející se o skály. Přestože je ostrov v některých místech široký pouze několik kilometrů, táhne se jím horský hřeben, jehož nejvyšší vrchol Chorafakia dosahuje do nadmořské výšky 823 metrů.

Portara… To kdysi tyran Lygdamis, který vládl ostrovu, ve své pýše rozhodl, že se právě na jeho ostrově postaví chrám boha Apollóna a bude to největší chrám v celém Řecku. Jenže se nepostavilo více než tento vstupní portál vysoký osm metrů a nějaké základy a zdi, chrám nikdy nebyl dokončen. Lygdamise navíc svrhla spartská armáda a jeho nástupce v díle nepokračoval.

Když trajekt vplouvá do přístavu Naxos, už z dálky je pod vrcholy skal vidět malý ostrůvek u vjezdu do přístavu a na něm stojící tzv. Portara, antický oblouk starý více než 2500 let. Tak ostrov Naxos vítá hosty, připomínkou své dávné historie a slávy sahající hluboko do dávných časů. Dále za skalami uprostřed ostrova se zdvihá nejvyšší hora Kyklad – Mount Zeus, 1004 m. n. m. Pokud vítr dovolí…

Z Atén jezdí autobusy k mysu Sounion z autobusového terminálu Mavromateon – oranžové KTEL Attikis. Jízdní řád lze najít na internetu, jezdí po celý den, obvykle každou hodinu. Autobusy vyrážejí ze stanice před terminálem, je tedy lepší se místních zeptat na přesné místo odjezdu. Cesta trvá nejméně 90 minut, v případě ucpaných aténských ulic se může protáhnout ke dvěma hodinám. Sounion je poslední zastávkou (přímo pod chrámem), ze stejného místa autobusy vyjíždějí zpět. Lístek stojí na jednu cestu za osobu 6,9 €

Delfy okouzlí každého už svou fascinující polohou pod skalnatými stěnami Parnasu. Z Atén trvá cesta autobusem přibližně tři hodiny, z terminálu B KTEL jich jezdí dostatek. Delfy leží v nadmořské výšce přibližně pouze 600 metrů, přesto si člověk připadá jako vysoko v horách. A když si vyberete správný hotýlek či penzion, z balkónu je vidět moře, a je to pravá řecká paráda.

Působivé fotografie středomořského ostrova Santorini, které nabízejí turistické kanceláře, jsou jedním z nejidyličtějších obrázků Středomoří. Z předražených bílých teras hotelů a taveren na skalních útesech, kde není ničím neobvyklým frappé třeba za osm eur, se nabízí dechberoucí výhled do zatopené sopečné kaldery. Přibližně před třemi a půl tisíci lety se ale v tomto romantickém obraze odehrála jedna z největších sopečných erupcí, které lidstvo zažilo. Erupce, která zahubila minojskou civilizaci a uvrhla řadu říší tehdejšího světa do vleklé krize plné hladomorů.

„Já, Jan, váš bratr a podílník s vámi na soužení a na království a na vytrvalosti ve spojení s Ježíšem, jsem se ocitl na ostrově zvaném Patmos, protože jsem mluvil o Bohu a vydával svědectví o Ježíšovi.“ Toto svědectví podává sv. Jan Evangelista ve Zjevení, poslední knize Bible, kterou napsal na ostrově Patmos v Egejském moři. Tisíc let po sv. Janovi zde Byzantinci vystavěli opevněný klášter a pro řeckou pravoslavnou církev zůstal Patmos významným poutním místem i ve 21. století.

Říká se téhle řecké skále „Gibraltar východu“ a vskutku vypadá jako menší bratříček britské hory. Zdá se neobyvatelná ta strmá výspa Peloponésu, ale i tam nahoře bývala lidská hnízda – pevnost, cisterny a kostely stovky metrů nad indigovým mořem. V 60. letech minulého století zde prodávali polorozpadlé domy, staletí rozežírané slaným mořským vzduchem, v přepočtu asi za dnešních 80 eur. Dnes stojí statisíce.

Mani, tajuplný a po dlouhá staletí nedostupný kraj na jihu Peloponésu, kde vládli tzv. kapitáni a krevní msta. Vesnice v horách dodnes zdobí kamenné věže postavené na obranu proti vetřelcům. Původ obyvatel Mani je zahalen tajemstvím. Do oblasti kdysi pronikali slovanští nájezdníci, někteří se snad usadili. Ale mnohem přitažlivější je teorie, že místní obyvatelé jsou potomky Sparťanů, jejichž město bylo srovnáno se zemí a kteří se před dalším pronásledováním uchýlili do hor na jihu Peloponésu.

Peloponés, hornatý poloostrov na jihu Řecka – vydáváme se za byzantskou kulturou, antickými svatyněmi, po stopách řecké války za nezávislost a do nedostupného Mani, kraje nemilosrdné vendety. Během týdenního putování projedeme trasu Nafplio, Mykény, Epidauros, Sparta, Mystras, Gythio, Vathia, Gerolimenas, Monemvasia.

Krok za krokem stoupáme k vesničce Nikea, jejíž bílé domky stojí na samé hraně kaldery, na skalách vysokých několik stovek metrů. Od moře nárazově fouká silný vítr, který znesnadňuje chůzi na úzké kozí stezce. Vpravo se otevírá výhled na sady a úrodná terasovitá políčka směrem k moři, vlevo na kráter Stefanos, po jehož dně se v poli bublajících fumarol prochází několik lidí.

Koncem pleistocénu vymíraly trpasličí formy slonů na všech velkých středomořských ostrovech. Jen na ostrůvku Tilos v Egejském moři přežili sloni až do holocénu. V jeskyni Charkadio našli vědci důkazy, že zde sloni vymřeli přibližně před 6 000 lety.

Kyklady – krásné ostrovy s hlučnou atmosférou, kam každé léto zamíří tisíce a tisíce turistů. Vždyť například na ostrově Ios – jak jsem se dočetl v jednom průvodci – nelze v tlačenici opilých lidí o půlnoci ani upadnout. Co má ale dělat člověk, který si chce užít krásy a tepla řeckých ostrovů a přitom si zároveň odpočinout od každodenního spěchu a chaosu? Mám jeden tip: Folegandros.

Plavba na Anafi je zážitkem. Nejdříve mizí z dohledu sopečné Santorini a v dálce se objeví obrysy jiné skály – Anafi. Blížíte se pomalu a stejně zlehka si začnete uvědomovat, že se tyčí nějakých 400 metrů nad hladinu moře. A když trajekt vplouvá do malého přístavu, každý žasne nad Chórou (jak se zde říká hlavnímu městu), která je někde tam nahoře na skále, kde by člověk hádal možná hnízda orlů. Ale ty drobné bílé tečky jsou pravé kykladské domovy.