články

Kdyby chtěl kterýkoli režisér natočit pohádku o království mercedesů, jistě by udělal chybu a odjel natáčet k našim západním sousedům. Pokud totiž existuje v Evropě nebo kdekoli ve světě království mercedesů, neleží v Německu, ale v zemi, která má (nejen pro Čechy) nádech nebezpečí – v Albánii. Neznám oficiální statistiky (pokud nějaké v této balkánské zemi existují), ale nedokážu se ubránit pocitu, že všechna auta na albánských silnicích nesou hrdou značku mercedes. K albánskému muži prostě mercedes patří stejně jako krevní msta.

Reklamní hesla o krásách a atmosféře Valparaísa klamou, podobně lžou i jeho dávné přezdívky – „Malé San Francisco“ nebo „Perla Pacifiku“. A člověka ošálí i název, který vlastně znamená Údolí ráje (Valle Paraíso). Pablo Neruda zachytil Valpo (jak se zkráceně chilskému přístavu říká) v nedbalkách, nelze nevidět, že se betonová džungle, rozlézající se na okolní kopce, tak trochu rozpadá.

Před čtyřmi staletími se migrující severoarabské kmeny usazovaly v horách kolem Nizwy, konzervativního islámského města na kraji pouště zvané Prázdný prostor. Této oblasti se prý v dávných dobách říkalo Mezoun – „plný tekoucí vody“. Je to rajská země, kde i v horách rostou datlové palmy, neboť zde mají dostatek vody a tepla.

Na začátku tohoto vyprávění je sen. Známe jméno muže, kterému se zdál – Hau Maka, ale nevíme, zda opravdu žil, neboť legendy, které o něm vyprávějí, jsou zřejmě navždy zahaleny neproniknutelným tajemstvím. Tak neproniknutelným, že dosud nikdo nedokázal přesně určit, kde Hu Maka žil, ale ani kdy žil. S jistotou lze pouze říci, že podle starých legend je Hau Maka postavou, u níž začíná historie jednoho z nejzáhadnějších a nejosamělejších míst naší planety – Velikonočního ostrova.

Kdo by nezatoužil procházet se v malé velbloudí karavaně, v červených dunách mezi rozeklanými skalami ošlehanými tisíciletým větrem plným písku, spát pod oblohou rozzářenou hvězdami a naslouchat ryku velbloudů, který ruší jinak nekonečné ticho pouště. A k tomu si představte, že se po stejných pouštních stezkách proháněl před téměř sto lety legendární Lawrence z Arábie.

Evropští odborníci na Blízký východ dlouho odmítali uvěřit pověstem o tajuplných freskách ve starém pouštním zámku nedaleko dnešní jordánské metropole Ammánu. Zámek znali jen kočovní beduíni, kteří byli v poušti doma. Český badatel Alois Musil, který o něm první podal zprávy, se setkal s výsměchem a urážkami, dokud na své druhé výpravě na začátku 20. století fresky nevyfotografoval. Šokovanému světu tak Musil představil zámeček Amra, postavený na začátku 8. století chalífou al-Validem I.

„Malé Bulharsko je v Evropě a lidé tam mluví jazykem Bulharů z Velkého Bulharska, které leží v Asii“ napsal ve 13. století anglický filozof Roger Bacon. Ale kam zmizelo to Velké Bulharsko? Na tuto otázku už Roger Bacon neodpoví. Odpověď bychom však měli hledat spíše u Lenina, Stalina, cara Ivana Hrozného a mongolských jezdců s luky v rukou.

Jordánské Gerase se přezdívá „Město 1000 sloupů“. Když do ní poutník vstupuje z jihu od Philadelphie, prochází nejdříve pod triumfálním obloukem císaře Hadriána. Cesta pokračuje kolem hipodromu, na němž si lze představit závody vozatajů před rozvášněnými 15 tisíci diváky a konečně se jižní bránou v dnes již dávno rozbořených hradbách vstupuje do města před chrám samotného Dia.

Turečtí celníci mě zamkli do slabě osvětlené místnosti plné lidí tlačících se u východu na druhé straně. Na stěně fotografie imáma Chomejního, všude kolem ženy v černých čádorech. Plné dvě hodiny jsem strávil na tomto nevlídném místě, než se otevřely dveře a sloužící íránský důstojník mi podal ruku a řekl větu, kterou jsem od tohoto okamžiku slyšel nejčastěji – Welcome to Iran.

Solovecké ostrovy najdete na mapě v Bílém moři pouhých 100 kilometrů pod severním polárním kruhem na nehostinném a těžce přístupném ruském severu, většinu roku utopeném v nekonečné zimě. Člověka většinou napadne, že zde vládnou jen divoké vlčí smečky. Omyl – Solovecký klášter je již půltisíciletí možná nejposvátnějším duchovním centrem ruské církve. Nezničily ho kruté zimy, ještě krutější carové, ani nějaký ten čas, kdy zákony boží zde nahradil zákon krvavé hvězdy.

Zikkuraty. Tyčily se z rovinaté mezopotamské krajiny jako posvátné hory k nebi. Zikkuraty stály v Uru, Eridu, Nippuru, Aššuru a dalších mezopotámských městech. Ale také v Elamu, říši, která po stovky let soupeřila se sumerskou. Elam ležel dále na východ směrem do dnešního Íránu a jeho hlavním městem byly Susy.

Sultaníje – hrobka sultána Öldžejtüa – osmiúhelníkové mauzoleum s osmi minarety a kupolí vysokou 49 metrů. Jakoby ji stvořil Brunelleschi, tvůrce kupole florentského dómu, jenže ten postavil své obdivované dílo o stovku let později. Možná se chodil učit do íránských stepí.

Slunce už dávno zapadlo a rudé hvězdy a nápis CCCP na Náměstí komsomolců zmizely v šeru. Rád se rychle loučím s pozůstatky bolševických časů a na moskevském Kazaňském nádraží nastupuji do vlaku jménem Tatarstán, který mě ruskou nocí odveze do hlavního města stejnojmenného stá­tu.

Jednoho dne doručila pošta dopis obsahující dlouho očekávané pozvání od ruských známých. Uplynulo pár měsíců a vezli nás ve stařičké ladě z petrohradského letiště do svého domova. Dvůr mezi omšelými domy mi připomněl několik let života na pražském Žižkově a kupodivu jsem se začal cítit v Rusku jako doma. Slovanští buditelé by jásali radostí.

Přísný profil sovětského vůdce se na mě mračí z triček – McLenin´s, tradiční McDonaldské emko vytváří jeho pleši hamburgerovskou svatozář. Nebo je libo rudé tričko s nápisem CCCP? Výběr na stáncích v Sankt Peterburgu je široký.

Centrum mocné khmerské říše, která pět set let dominovala jihovýchodní Asii, opustili její obyvatelé v polovině 15. století. Do tajemství chrámů, ztracených v neproniknutelné kambodžské džungli, pak pronikal „starý svět“ jen pomalými krůčky díky zprávám portugalských a španělských misionářů.

Jezero Tonlesap je nepřehlédnutelnou vodní plochou na mapě jihovýchodní Asie. Na březích jezera vzkvétala do 15. století legendární angkorská říše. Současný život na jezeře však slavnou minulost Khmerů ničím nepřipomíná. Dnes zde najdete plovoucí rybářské vesnice, podle jejichž vzhledu se zdá, že se snad i ryby z kdysi tolik bohatých vod odstěhovaly.

V horkém poledním slunci byl Angkor Vat liduprázdný. Sedl jsem si do stínu až 65 metrů vysokých věží a pročítal poutavé verše Rámájany. Příběhy o vítězství dobra nad zlem, tolik aktuální po celou existenci lidstva, příběhy o lásce a odříkání.

Aby si dnešní návštěvník dokázal představit půl tisíciletí trvající střet přírody a velkolepého lidského díla, rozhodla na začátku 20. století francouzská společnost École française d'Extreme-Orient, která restaurovala angkorské chrámy, že Ta Prohm, impozantní a přece napůl zničený, ponechá v podobě, v jaké byl nalezen.

V okolí kambodžského Angkoru se tyčí k nebi z původního tisíce jen posledních několik desítek chrámů, z nichž kromě Angkor Vatu a Ta Prohmu uchvátí především Bayon a Banteai Srei.